Another maze [DOKONČENO]

13.

Ležela jsem na lůžku, ale nebyla jsem v place. Byla jsem ve velké místnosti. Byly tu postele, které nad sebou měly podivné masky. Masky vypadaly jako pavouci. Byly velké a vysely z nich hadičky. Jedna byla i nade mnou. Objevil se vedle mě doktor. Jeho tvář jsem neviděla, protože měl na sobě masku. V ruce držel skalpel. Pocítila jsem menší tlak nad loktem, když se mi skalpel dostal do ruky. Musela jsem v sobě mít anestetika. Cítila jsem se otupělá a měla co dělat, abych neusnula. Doktor odešel a za chvíli se vrátil se zařízením, které bylo maličké, ale děsivé. Mělo barvu krve a bylo velikostí čipu. Doktor mi ho začal zasunovat do kůže. Chtěla jsem se začít zmítat jako bych mohla zabránit tomu, že až se zbudím, tak nad ramenem zařízení mít nebudu. Nebudu tam mít bouličku a nikdy si nebudu muset dávat pozor jak padám. Bylo mi jasné, že tohle je zase ten sen. Vzpomínka. To co se mi zdálo ve snech jsou vzpomínky. To trochu vysvětluje to jak se chovala Harriet. Jak znervózněla, když jsem ji o snech řekla. Harriet musela vědět, že to jsou vzpomínky. Ale proč tak znervózněla? Čeho se bála?
Zařízení se mi dostalo pod kůži a doktor začal místo zašívat.
Do místnosti vstoupila žena. Viděla jsem ji už v předchozích snech.
,,Zařízení je na svém místě, doktorko," oznámil.
,,Dobře tedy," začala, ,,doufejme, že bude fungovat."
,,Na co vůbec je?" zeptal se doktor.
,,U slečny Elizabeth špatně zabrala ovládací část čipu, takže ji musíme dát tenhle křáp, abychom mohli zabránit drobným problémům," při slově "drobným" lehce zvýšila hlas. ,,Vyzkoušejte to," nařídila.
Doktor k ženě pokývnul, vzal malé kladívko a uhodil mi do místa. Okamžitě mi tělem projela bolest. Rozbrečela jsem se. Doktorka přešla ke stolu a zadala tam příkaz. Boule mě začala ošklivě pálit a mě znenadání ruka přešla ke skalpelům. Bezmyšlenkovitě bez své vůle jsem ho uchopila a sekla doktora do ruky. A pak jsem nad svým tělem znovu získala kontrolu. S otevřenou pusou mi skalpel vypadl z ruky a já si prohlédla místo, kam jsem skalpelem sekla. Nezasáhla jsem. Díky bohu.
Obrátila jsem se na ženu. Usmívala se. ,,Výborně," prohlásila, ,,sice budeme zařízení muset, ještě trochu poupravit a zkalibrovat, aby bylo přesnější, ale funguje skvěle." Obrátila se na mě, ale mluvila na doktora. ,,Mohl by jste prosím doprovodit Sonyu do společné ložnice, k děvčatům?" Doktor kývl. ,,Ano, samozřejmě doktorko Pageiová." Doktorka Pageiová. Tak se jmenovala.
Doktorka Pageiová. Opakovala jsen si to jméno pořád dokola, abych si ho zapamatovala. Doktorka Pageiová odpověděla: ,,Děkuji."

Doktor mi pomohl vstát, autoritativně mě chytl za ruku a vedl mě přes místnost. Tělo jsem ještě měla stále lehce otupělé, ale s každým dalším krokekm jsem se cítila více při vědomí. Přešli jsme k dveřím, doktor vytáhl nějakou kartičku a přiložil ji k senzoru. Dveře se otevřely. Vyšly jsme z místnosti a vešli na chodbu. Studenou, šedivou a tmavou chodbu. Skoro na každém kroku zde byli nějaké dveře. Některé byli zabezpečeny senzorem jiné jen zámkem. Doktor k jedním ze dveří přešel a otevřel je. Pak mě do nich strčil. Dopadla jsem na zem do místnosti, kde bylo spousta postelí a spousta dívek. Pár se jich ke mně vrhlo.
,,Sonyo, jsi v pořádku?!" Harriet.
,,Co ti tam dělali?" Miyoko.
,,Jen...jenom mi dali něco do lokte," odvětila jsem.
,,Kde?" zeptala se Miyoko.
Natočila jsem ruku, aby to mohli ostatní vidět. Miyoko k tomu stahovala ruku. Chtěla se toho dotknout. Ucukla jsem.
,,Bolí to?" zeptala se Harriet.
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Jen když se toho dotkneš."
,,Aha," odvětila Harriet.
Přešla ke mně další postava. Beth. ,,Jak moc?!" vykřikla. Chtěla jsem ji odpovědět, že nevím, ale to už se ke mně Beth vrhla a na bouli mi sáhla. Svět se ponořil do tmy.