Zase jsem se pro budila v tom stejném stanu se stejnou holkou až na to, že jsem byla celá oblepená medem. Byla to pořádná a lepkavá vrstva. Udělala jsem stejný proces jako předtím.
Když jsem vyšla ze stanu, byla tam už celá vesnice. Vypadalo to tak, že byli všichni poklonění. Vypadalo to, že se dorůstají všichni do dvou metrů a víc. Jejich vůdce mi zvedl ruku a zařval "Ničitel!" Všichni začaly jásat.
Já a ničitel? To je blbost. Řekla jsem si v duchu. Oni mě však začali dávat různé dary a dobré jídlo. Ihned jsem na vše zapomněla. To jídlo bylo výborné. Nechtěla jsem nic jiného. Vše bylo perfektní.
Ve vesnici jsem byla tak maximálně týden a začala jsem myslet na janu. Proč bych se měla krčit a navíc mi to přišlo celé takové zvláštní. Nechtěla jsem však, aby se jí něco stalo. Neřekla bych, že se o ní bojím, ale nevím.
Kdo byl celou tu dobu u mě doma? Pamatuju si, že byla doma ještě ten den předtím, než jsem našla ten dopis. Divné. Možná to má něco společného s tím duchem. Jana říkala, že by mě duch na potkání zabil.
Pak přišel vůdce. Domorodci mě pohostili mnohými věcmi. Dali mi náhrdelník z listů fialové rostliny. Bylo tam pět listů. Teda předtím šest. Každý polobůh dostal tento náhrdelník.
Aby vyzkoušeli, že to funguje, tak mi při předání toho náhrdelníku probodli srdce oštěpem zdobeným barevným peřím.
Spadla jsem a ze srdce mi tekla krev. Když jsem už pomalu zavírala oči jeden list se rozpadl na fialové kuličky, které kolem mě kroužily a pak mi vklouzli do rány, která zmizela. Takže můžu umřít ještě pětkrát.
ČTEŠ
Už nikdy se nevrátím zpět
Fantasy(!Upozornění! Velká rakovina. Jedna z mých prvních knížek. Čtení jen pro největší borce/sebevrahy) Proč se mi to děje? Mám tu největší smůlu na světě. Začne to pískáním ,nějaký duch mě stáhne někam do háje a než se vzpamatuji vidím mojí spolubydlící...
