Už nikdy se nevrátím zpět

Divoký

Probudila jsem se jako člověk. Zvedla jsem se a přede mnou nikdo nebyl. Bylo zde jen nějaké jídlo co mi Dan s Janou nechali. Oni tam však nebyly.

Tak jsem snědla to jídlo a pití. Rozhlédla jsem se a viděla jsem jak se ke mě někdo přibližuje. Byl to asi duch. Ale tenhle mě nezabyl. Jen na mě začal mluvit zvláštním jazykem.

"Ikar tuak me tu se va ničitelka. Est tu le ca le senta que?" "Co?" Zeptala jsem se ho a on poznal, že takhle to asi nepůjde. Tak zkusil napodobit naši řeč. "Ikar rekal me tu a ničitelka. Si ta dopavdy ty? " "Jo to jsem já."

Podívala jsem se na něj a on na mě. Za ním jsem viděla černou postavu. Ta už byla v kleče. A něco trhala. Viděla jsem vlka. Černého vlka a tedy mojí lásku. Dana.

Duch se na mě podíval ještě jednou a zbělal. Pak do mě jen vletěl a já ucítila hřejivý pocit na srdci. Běžela jsem za Danem. Když jsem se k němu přiblížila, tak se skrčil a začal na mě vrčet.

Trochu odběhl od své potravy a odběhl. Na zemi ležel mrtvý králík. Na králíkovi byl vidět červený prach. Nebyla to však jeho krev.

Pohladila jsem ho po břiše kde měl velkou díru od Danových zubů. Má ruka začala chytat zářivě bílou barvu a ta se začala přenášet na králíka. Tato záře nebyla z mého náhrdelníku, ale z mé duše.

Králíkova rána byla najednou zahojená a králík se probouzel. Vypadal jakoby to byl jen špatný sen. Tak se pomalu zvedl a odběhl. Dívala jsem se cestou kudy králík odběhl a nevšimla jsem si Dana, který byl schovaný za keřem a číhal na mě.

Dan na mě skočil a kousl mě do břicha. Já jsem ho odkopla a on odběhl. Krev ze mě začala téct a já jsem udělala svůj poslední výdech. Jeden z listů, který jsem měla na krku se rozpadl na kuličky a ty mě oživily.

Cítila jsem jak mi začalo opět bušit srdce a já zalapala po dechu. Sedla jsem si a vedle mě seděl ten králík kterého jsem zachránila.

Pohladila jsem si ho a dívala jsem se do lesa, jam Dan utekl.