Už nikdy se nevrátím zpět

Hlas smrti

Probudila jsem se. Vedle mě byli Dan a  Jana. Všichni jsme byli obvázaní medem. Snědla jsem ho a běželi jsme pryč.

Z venčí to vypadalo jako chrám, ale zevnitř to byl labyrint. Pomalu jsme šly cestou, která vypadala alespoň trochu dobře.

Dan mě ale zastavil. "Podívej." Řekl a ukazoval do temné uličky. Když jsem se víc podívala viděla jsem klec a v ní fénixe.

Potom mi Dan řekl" Vím co mají v plánu. Slyšel jsem je." "A co?" Zeptala jsem se ho, ale pak začal fénix strašně vřískat.

Poté jsem jen od Dana slyšela "HMMPHF" Otočila jsem se a viděla jsem jak je Dan svázaný medem a Jana taky. A hned poté ...... mě někdo praštil do hlavy.

Probudila jsem se (logicky) ve vzláštní místnosti. Byl tam Dan přilepený k tyči provazem. Počkat.... PROVAZ! Moje slabina. Uzly mi prostě rozvazovat nejdou.

V místnosti nebyly žádné okna a jen jedny dveře. Které byli zamčené. Na kód. Byla tam i obrazovka. Na obrazovce se objevila Jana svázaná taky provazem a byl slyšet něčí hlas.

"Jestli jí chceš zachránit, tak poslouchej zadání. Vidíš ty dveře na kód? Ten kód zná jen tady Daniel. Musíš ho zbavit toho medu kolem pusy a rtů. Přeji hodně štěstí." A obrazovka zhasla a zmizela.

Teprve teď jsem si všimla, že jsou zde kamery. Podívala jsem se na Dana, který se snažil dostat z těch provazů. Vesele se na mě podíval. Šla jsem k němu.

Sakra! Ty provazy jsou moc dobře uvázané. "Jak to mám udělat?" Zeptala jsem se sama sebe nahlas. Dan na mě kývl. Uši zalepené očividně nemá.

Sněz ho....  říkal mi můj hlas v hlavě. Neeee. Nikdy! I když? Možná. Říkala jsem si v hlavě a pomalu jsem se přibližovala k Danovi.

Je okouzlující. To je to jediné normální co mě v té chvíli napadlo. Poté jsem k němu přišla tak blízko, že mohl cítil můj dech.

On si ale uvolnil jednu ruku a přitiskl mě k sobě. Políbil mě. Teda ze začátku jen moje rty spadli na vrstvu medu, ale pak jsem se dostala až k Danovím  rtům.

Byl to úžasný pocit. Když jsem se od něj odtrhla on, protože už mohl mluvit se začal smát.

Já jsem se na něj naštvala, a zbrkle jsem řekla "Jaké je to heslo?" "Primitivní." Řekl. "Tak jaké?" Zeptala jsem se ho znovu. "1 2 3 4" Řekl a začal se smát.

Zamračila jsem se a běžela ke dveřím. Že já to nezkusila předtím. Vyšlo to. Otevřela jsem zbrkle dveře. Málem jsem spadla, protože tam nebyla další místnost. Ale asi 15 metrová PROPAST. Šílené. Ale kde je Jana? A jak jsme se sem dostali? Mojí mysl zaplnili otázky. Byla jsem z toho tak v šoku, že jsem omdlela. Jak originální. Ach jo.

Tak to máme můj rekord 460 slov. Asi někdo není zvyklí na tak dlouhé kapitoly. I když vím, že mojí knihu nikdo moc nečte, tak jsem moc vděčná vám všem, co jí čtou. Co si myslíte. Kde je Jana? Jak se vůbec hlavní hrdinka jmenuje? A jak vypadá vztah s Danem? Vše mi prosím pište do komentářů, moc ráda si je čtu. Ještě jednou vám moc děkuji a doufám, že se těšíte na další díl.