Dny ve vesnici ubíhaly jako voda. Jeden den mě vůdce zastavil a řekl "Darujeme ničitelce duši." Pak přinesly tyč a na ní srnku. A ne ledajakou. Ano, přinesly Janu.
Jana měla svázanou pusu velkým listem. V očích měla slzy a ve tváři jí šel vidět strach. Chtěla jsem se k ní rozběhnout a začít jí rozvazovat, ale pak jsem si řekla jak by na to reagovali ostatní z vesnice. Byla jsem jejich polobůh a kdybych něco takového udělala tak by to nedopadlo moc dobře.
Když jsem žila ve vesnici tak jsem si všimla takové knihy, kterou jsem našla v lese. Kniha o polobozích. Wow. Měly dvě hlavní polobohy. Tvořitele a ničitele. Tvořitel vytvářel med a ničitel ho ničil. Teď mi vše začalo docházet.
Přišla jsem tedy k vůdci(jen tak vůdce se jmenuje Ikaros) a řekla jsem jejich řečí"Ikar srna znama duse spatna obet pustit pritele prikaz ničitelky. " (Zní to strašně) Znamenalo to něco jako že jí znám a ať jí pustí. Ikar jen kývl, naznačil rukou a oni Janu pustily. Jana se ke mě nejprve rozběhla a vypadalo to jako by mě chtěla obejmout, ale pak se zastavila a poklonila se mi.
Opatrné mě i Ikara obešla a šla si lehnout do stanu. Co to do ní vjelo? Šla jsem za ní do stanu. Ležela tam a pomalu zavírala oči. "Jano?"Zeptala jsem se jí, ale odpovědi se mi nedostalo. "Jano!"Zkusila jsem to ještě jednou. Nic. Ani teď a ani potom. "Jano..."Řekla jsem naposled a pak se mi začali zavírat víčka. Poslední co si pamatuji byl křik a zvláštní skřehotání.
ČTEŠ
Už nikdy se nevrátím zpět
Fantasy(!Upozornění! Velká rakovina. Jedna z mých prvních knížek. Čtení jen pro největší borce/sebevrahy) Proč se mi to děje? Mám tu největší smůlu na světě. Začne to pískáním ,nějaký duch mě stáhne někam do háje a než se vzpamatuji vidím mojí spolubydlící...
