Viděla jsem kluka, vyšší postavy s černými vlasy a temně kaštanovýma očima. Pomalu jsem si ho prohlížela a on mě taky. Pak se ale vzpamatoval.
"Ahoj. Promiň že to je tak na rychlo. Oni po tobě jdou a tak se tě musím zeptat proč." Zeptal se a přitom se mi zadíval na náhrdelník.
"Jsem podle nich ničitelka." Řekla jsem a on se mi poklonil. Pak toho nechal, protože ke mě letěl krásný pták. Byl to fénix.
Sedl mi na ruku a poklonil se mi. "Asi bude s náma." Řekla jsem a podívala jsem se na svého zachránce. "Hmmmm. Dobře." Řekl.
Pak jsem se rozhlédla po vesnici. Zhrozila jsem se. Všude byla krev. Všichni byli mrtví.
"Ikare!" Zařvala jsem ale nic se mi nedostalo. "On je mrtvý." Začala jsem brečet a zhroutila jsem se k zemi.
Fénix mě zase vytáhl na nohy. (Jen tak fénixové dokážou unést velmi těžké věci a jejich slzy léčí.)
Pak mi ale zvedla náladu Jana která ke mě při té hrozné chvíli přišla. "Už musíme jít." Řekl mi.
"A jak se jmenuješ?" Zeptala jsem se ho. "Dan." Řekl. Dan. Tak krásné jméno. Zasnila jsem se. Zůstala jsem stát na místě. Z toho zasnění mě probudil fénix.
Tak jsme šly za Danem. Šly jsme lesem a Dan si pořád pro sebe něco říkal. Já jsem se na něj pořád dívala a byla jsem z něj úplně mimo.
"Ale ale, polobohyně se nám zasněla. " Zachechtala se Jana. "Neeee. Možná. Trochu?" Ptala jsem se. Mám ho ráda? Nebo ne? Nebo bych ho.... MILOVALA? Nee to ne.
Pak jsme došly na úžasné místo. Ke chrámu. (A to bych to nebyla já, kdybych vám tohle sem nedala) A pak mě někdo praštil do hlavy.
ČTEŠ
Už nikdy se nevrátím zpět
Фэнтези(!Upozornění! Velká rakovina. Jedna z mých prvních knížek. Čtení jen pro největší borce/sebevrahy) Proč se mi to děje? Mám tu největší smůlu na světě. Začne to pískáním ,nějaký duch mě stáhne někam do háje a než se vzpamatuji vidím mojí spolubydlící...
