"Co?!" Zeptala jsem se s zvednutým obočím. "Ty jsi ničitelka?" Zeptala se mě asi tak deseti letá dívka. "Ano jsem. A kdo si ty?" Zeptala jsem se jí a snažila jsem se nasadit milý úsměv. "Já jsem Aideam. Kamarádi mi říkají ajdam. "
Odpověděla a já se musela zasmát. "Promiň." Řekla jsem jí, když jsem si uvědomila, že se směju jejímu jménu. "To je v pořádku. Zvykla jsem si na to, když se mi lidé smějí." Řekla a podívala se do země. "Vážně promiň, já jen..." Chtěla jsem to doříct, ale ona mi skočila do věty. "V pořádku." Já jsem se usmála a tím jsem vykouzlila úsměv i jí
"Ničitelko?" Zeptal se mě muž, který mě sem zavedl. "Ano?" Zeptala jsem se. "Omlouvám se že jsem tě sem zavedl. Jmenuji se Pavel Trávníček."
"V pořádku. Já se jmenuji Zuzana." Asi by mě mělo zarazit to, že se ten muž jmenuje normálně, ale já už od tady toho světa čekám cokoli.
"Zuzano víš.." Oslovil mě. "Chtěl bych ti dát dar." Řekl a podal mi zlatou klec. Byla přikrytá dekou, takže nešlo vidět co tam je. Tak jsem odhrnula deku a..... fénix!!!!
Ano byl tam můj fénix. Byla jsem radostí bez sebe. "Moc moc moc moc moc moc a móc děkuji." Říkala jsem a přitom jsem ho obejmula. "Není zač." Řekl a šlo vidět, že se začervenal. Počkat.
To znamená.... ŽE MĚ MÁ RÁD!!! To není dobré. Jak mu to mám říct? Vždyť já jsem Danova a tak to na vždy zůstane.
ČTEŠ
Už nikdy se nevrátím zpět
Fantasia(!Upozornění! Velká rakovina. Jedna z mých prvních knížek. Čtení jen pro největší borce/sebevrahy) Proč se mi to děje? Mám tu největší smůlu na světě. Začne to pískáním ,nějaký duch mě stáhne někam do háje a než se vzpamatuji vidím mojí spolubydlící...
