You Are My World [CZ] ✓

•Dad•

Předchozí část
Aspoň jednou v životě jsem byla konečně šťastná. Ale už je všemu konec.

Pohled Kathrin
Deník 1.5 2015
Šla jsem po lesní pěšince směrem domů. Potřebovala jsem být sama a aspoň na chvíli na všechno zapomenout. Ráda se procházím po večerech. Někdy je to, až děsivé.
Oblaha tmavá a velký měsíc mi svítí na cestu. Jde slyšet i jakýkoliv pohyb. Zapraskání větviček či zahoukání nějaké sovy poblíž.
Vždycky jsem si samotu nebo chvíle klidu užívala, ale jsem sama čím dál tím víc.
Povzdechla jsem si a dál si prohlížela krajinu kolem.
Byla sice tma,ale pořád jsem viděla tu krásu všude kolem.
V dálce jsem zahlédla obrovskou vrbu. Uprostřed louky stála vrba, která mě skoro až vybízela,abych šla za ní.
Ani jsem nezaváhala a vydala se tam.

Kolik, tak bylo? Snad už i půlnoc?
Nečekala jsem, že tu bude někdo. Navíc ho vůbec neznám. Ublíží mi?
Potichu jsem si sedla vedle něj a zadívala se na noční oblohu.
,,Mám rád tmu, hvězdy" Řekl a zadíval se na nebe. Do obličeje mu vidět nešlo.
,,Co ty tu děláš,tak v noci? Nebojíš se snad?" Řekl a zadíval se na mě. Měl černé vlasy a oči zrovna tak. Byl krásný stejně, jako ta krása všude kolem.
,,Bojím se.." řekla jsem. ,,Ale za tohle to stojí" Ukazovala jsem všude kolem mě a usmívala se od ucha k uchu.
Mlčel. Byl jiný, než lidé, co znám.
,,Vy se nebojíte?" Zašeptala jsem.
,,Chodím sem každý den, už od svého dětství. Už dávno se nebojím.."
Řekl.
,,Mě se nebojíš? Neznáš mě. Mužů teď udělat cokoliv a nikdo by tě neuslyšel" dodal.
Měl pravdu. Ale měla jsem zvláštní pocit. Pocit, že on by mi nic neudělal.
Nahlas jsem si povzdechla.
,,Nebojím se" To je jediný,co jsem řekla. Nebylo potřeba slov.
Znova jsem se zadívala na oblohu a pousmála se. Pomalu se mi začaly klížit víčka a já poznala, že už je pravý čas se vydat zpátky domů.
,,Moc..." Nedořekla jsem větu a začala se rychle rozhlížet kolem sebe. Ale marně. Zmizel? Byl tu vůbec někdo nebo už blázním?
Začalo mi zběsile tlouct srdce a rychle jsem se rozeběhla zpátky domů.
Cesta, ale nebyla, tak úplně jednoduchá. Klacky se mi zapichovaly do nohou a slyšela jsem svůj vlastní zrychlený dech.

,,No to by pro dnešek stačilo.." Řekla jsem si pro sebe a zavřela svůj deník.
Zrovna tuhle část mám nejradši. Stalo se to, když mi bylo patnáct, bylo to děsivé,ale plné adrenalinu.

                            ****

,,V klidu.." opakovala jsem si v hlavě a chodila sem tam po pokoji.
Vážně by Lukovi 'on' ublížil?
Nebo jen vyhrožoval?
A kdo to sakra vůbec byl?

Z pohledu Luka
Venku už začíná být pěkný vedro,ale na skate bych šel, tak nebo tak.
Pořád myslím jen na Kathrin a na něho.Potřebuju si uvolnit mysl.
Bojím se,že Kathrin ublíží a já ji nebudu moct ochránit.
Vím,že kdybych začal chodit s Ashley, tak by jí to ublížilo ještě víc.

Otevřel jsem dveře od domu. Dneska jeli prarodiče na nějakou slavnost.
Takže bych dneska měl být doma sám.
Všiml jsem si,že v botníku jsou jedny boty navíc.
Je tady...
Opatrně jsem si vyzul boty a strčil je do botníku.
Přešel jsem ke kuchyni. Nikde nikdo. Nechtěl jsem, aby mě slyšel natož,aby mě viděl,ale musel jsem poslouchat na slovo. Jinak to nejde. Nakonec jsem došel do obývacího pokoje,kde seděl na gauči a v ruce svíral skleničku červeného šampaňského.
,,Vidím,že si tu jako doma."
Řekl jsem a tím jsem na sebe upoutal pozornost.
,,Však víš..Čekám tady už asi hodinu a tak mě to přestalo bavit čekat" Ušklíbl se.
,,Co potřebuješ?"
Zeptal jsem se ho sebejistým pohledem.
,,Dneska se rozejdeš s Kathrin."
Ušklíbl se znova.
,,N-nebo..?"
Zeptal jsem se,ikdyž jsem odpověď znal.
Ale to, co jsem uviděl mě zaskočilo. Ze dveří vyšla Ashley.
Jak mile si mě všimla, rozešla se ke mně.
,,Děláš si..!?"
,,Ne nedělám. Musíte spolu začít trávit víc času. Přijela jen kvůli tobě" Řekl a šlo vidět, že si tuhle chvíli naprosto užíval. Věděl, že jsem Ashley nikdy nemiloval a ani ji nikdy milovat nebudu.
,,Ahoj Luky.." Přisedla si na můj vkus, až moc blízko ke mně a skousla si spodní ret. Nemluvil jsem, neměl jsem na ní náladu. Pán nás celou dobu jen pozoroval.
,,Tatí! Chceme mít soukromí" řekla nepříjemně a ještě víc se na mě nastiskla. Ukázal do kuchyně z čeho jsem pochopil, že tam nejspíš jde.

Začala se ke mně naklánět a já nic nedělal. Ani jsem se nebránil což byla obrovská chyba. Najednou spojila naše rty v jedno. Začal jsem s ní spolupracovat. Představoval jsem si,jak líbám Kat. Že jsme šťastní, zase spolu a nic nám v tom nebrání. Ale z mých myšlenek mě probudil zvuk fotoaparátu.
Rychle jsem se odtáhl a začal se otáčet kolem sebe. Stál tam on a v ruce svíral mobil namířeným na nás dva.
,,Ty hajzle!"