You Are My World [CZ] ✓

•Hurt•

Předchozí část
Kathrin:
Je konec...

Pohled Kathrin
Nikdy jsem nevěřila,že láska může být natolik silná,že může i bolet. Láska je doopravdy,jako zlomená žebra. Při každém nádechu je to horší a horší.
Ta bolest je nepopsatelná.
Dny ubíhaly, jako voda a každý den jsem se víc a víc topila ve svých myšlenkách. Při pomyšlení na naše společné chvilky s Lukem se mi nahromadily v očích slzy.

Zrovna se procházím venku v dešti s jen lehkou kapucou. Déšť mě uklidňuje, ale zároveň mám nutkání být ještě víc smutnější, než jsem teď a to jsem myslela, že víc to už snad ani nejde.

Promočená na kost se vracím domů,protože už začínala být pořádná zima.
Vyzuju si potichu boty a jdu rovnou do kuchyně. Po cestě ze mě odkapávájí ještě kapky vody, ale v tuhle chvíli, mně to nezajímá.
Doslova se zhroutím na židli a prázdně se dívám před sebe. Kdy už to skončí? Bude ta bolest pořád horší? Mrzí to Luka aspoň trochu?
,,Zlatíčko moje.Co se stalo?Kde jsi byla?" Přiběhla ke mně mamka a chrlila na mě jednu otázku za druhou.
Pohladila mě po tváři a zvedla jedno obočí.
,,M-mami, měla si někdy zlomené srdce..?" Řekla jsem a podívala se na mamku naprosto prázdným pohledem.
Hned si ke mně přisunula židli a přitom mě pořád hladila na zádech.
,,Zlatíčko.." řekla a já mohla vidět, jak jí slzí oči.
,,Co se stalo..?" Zeptala se a opět mě pohladila po tváři.
,,On-n.." Ani jsem to nedořekla a začala vzlykat.
Soucitně se na mě podívala.
,,Broučku.."
Pevně mě obejmula a já zabořila hlavu do její mikiny.
Po chvilce jsme se odtáhli a navzájem jsme se na sebe usmáli.
,,Budeš jíst?" Zeptala se mě a přitom si stoupla.
,,Nemám hlad.."
S těmito slovy jsem odešla do svého pokoje.
Spadla jsem na postel a obličej zabořila do polštářů.
Nemůžu už být silná,nejde to.

Den příjezdu ze zájezdu

Dneska by měla přijet Lilly,Pete a zbytek třídy ze zájezdu. Strašně se těším, až je zase uvidím a budu je moct zase po takové době pevně obejmout.

Ráno jsem vstala z postele a na sebe si vzala župan.
Neobtěžovala jsem se ani učesat, protože jsem zaslechla z zdola hlasy. Přijel Pete.
Došla jsem k obýváku a na gauči seděla mamka společně s Petem.
,,Ahoj Kat!" Usmál se na mě a popošel ke mně blíž.
Když byl těsně vedle mě,zarazil se a celou si mě prohlédl.
Hned se zamračil.
,,Kurva!Já Hemmingsna zabiju!"
Procedil přes zaťaté zuby.
,,C-co?" Zeptala jsem se ho nechápavě.Jak o tom ví?
Podívala jsem se na mamku,která se na mě smutně zatvářila.
Takže mamka..
,,Je to moje chyba.Měl si pravdu...Mrzí mě to" Řekla jsem a po tváři mi stekla jedna neposedná slza.
Pete mě silně objal a pohladil mě po tváři. ,,Neomlouvej se! Ty za to nemůžeš.." šeptal mi Pete do ucha.
Odtáhla jsem se od něj a přešlápla z nohy na nohu.
,,Půjdu se najíst.." řekl Pete a usmál se na mě. Věnovala jsem mu zklamaný úsměv a povzdechnutí.
,,J-já teda půjdu." Řekla jsem a opět jsem zklamaně odešla zpátky do svého pokoje.
Pořádně jsem třískla dveřmi a zamkla se. Potřeboval jsem to z sebe nějak dostat. Kopla jsem silou do postele, ale hned mě do nohy udeřila obrovská bolest.
,,Sakra!" Vykřikla jsem a nanovo se rozbreřela.
Jestli to takhle půjde dál,tak se psychicky zhroutím.

Sedla jsem si na okno a povzdechla si.
Pozorovala jsem kapky deště,jak se po každým nárazu zničily. Každá kapka deště má svůj krátký život, který se po nárazu země navždy zničí.

Pohled Luka
Dneska jsem přijel od prarodičů konečně domů. Jen já si,ale musel vybrat zrovna tohle počasí..
Déšť mi,ale moc nevadí. Vždycky si potom nepřipadám sám, kdo brečí.
Zrovna jsem procházel okolo jednoho domu,kde jsem v okně zaregistroval jednu postavu. Zaostřil jsem, ale nestačil se divit. Byla to Kahtrin. Vykulil jsem oči a než jsem se stihl vzpamatovat zahlédla mě. V jejích očí se značil smutek a zoufalost. To vše je jen kvůli tobě! Šeptal mi hlásek uvnitř mé hlavy. Ne! On za to nemůže! Ozval se druhý hlásek. To už blázním?
Zatřásl jsem hlavou a znova se zadíval na okno,kde ještě před chvílí seděla Kat. Bohužel teď bylo okno zavřené a záclony zatažené. Nahlas jsem si povzdechl a přešlápl z nohy na nohu. Mám jít za ní? Vyhodí mě? Vyslechne mě? Jasně, že tě vyhodí! Zašeptal opět hlásek. Běž za ní! Ozval se druhý hlásek a mně ruply nervy.
,,Buďte sakra zticha! Nemůžu mít sakra klid aspoň v tý mojí debilní hlavě?! Už jsem přišel o tu nejlepší holku,kterou jsem si mohl přát a teď ještě začínám bláznit!" Křičel jsem snad na celou ulici. Začal jsem zhluboka dýchat snažíc se uklidit. Co jsem, ale nečekal je, že se v Kathrinim okně rozsvítí. Rychle jsem si zalezl za keř,aby mě neviděla.
Její okno se otevřelo a viděl jsem, jak se rozhlíží všude kolem. Povzdechla si. ,,Luku?" Zašeptala a po tváři ji stekla slza. Mám jít za ní? Než jsem stihl vylézt z keře,zaslechl jsem, že zase promluvila.
,,Sice tu nejsi a budu si tady povídat sama s sebou, ale co.." Uchechtla se, ale po chvíli byla zase smutná.
,,Vím, že miluješ Ashley, ale.." fňukla.
,,Jsem úplně na dně, nemůžu bez tebe normálně fungovat..Já..j-já tě asi pořád mil-luju.." Vydechla a já zůstal stát údivem namístě. Pořád mě miluje? Myslela to určitě,jako Apríl, kámo. Tak moc si nevěř..
Zamračil jsem se a radši potichu vylezl z keře.
Tak teď se potřebuju pořádně opít. Pořádně.

Vytočil jsem číslo na Chrise a čekal jsem, až konečně zase uslyším hlas svého nejlepšího kamaráda.
,,Co?" Zvedl to.
,,Nechceš si někam zajít?"
,,Na rande s tebou nejdu kámo.."řekl a z jeho hlasu šlo slyšet znechucení. Vážně si myslí, že ho chci pozvat na rande?
,,Ty vole, ty jseš idiot. Jdeme kalit, kámo!"
,,Ou. Za pět minut jsem u tebe s autem, měj se!" Řekl a požil to.

,,Tak to,abych sebou mákl.." řekl jsem si pro sebe a rychle si na sebe hodil nějaké džíny a košili. Vzal si kšiltovku a šel pomalu před barák.
Crrrrr
,,Jdu!" Zakřičel jsem ze zhora a pomalu scházel schody.
Crrrrr
,,Jdu!!"
Crrrrr
Hbitě jsem otevřel dveře od vchodu a zamračil se na Chrise. Ani si nevšiml, že už jsem otevřel dveře. Zrovna se chystal znovu zazvonit,ale já mu tu ruku rychle chytl.
,,Už si tu? Tak jdeme!" Zakřičel a už mě táhnul do svého auta. Tak to bude teda něco..

                             ****
,,Vodku!" Zakřičel jsem na barmana a pořádně se opřel o židli.
,,Dneska nějakej nesvůj, ne?" Zeptal se barman a podal mi skleničku vodky. Rychle jsem to do sebe kopnul a spolknul hořkou chuť.
,,Ne.."
,,Ale notak. Člověk dokáže před světem ukrýt všechno,až na dvě věci:
Že je opilý a že je zamilovaný. Ty jsi momentálně obojí. Tak povídej, povídej.."