HOPE - Belgický ovčák

6. (27.)

''Hope, vstávej, jsme v háji!!!'', křičela mi do ucha Antonietta. Myslím, že jednou na to ucho ohluchnu.... ''Jsou tady!!''

''Kdo?!''

Přede mnou skočil jakýsi pes, plemene podobnýmu husky. Vrčel, byl celý vzteklý. V tu ránu jsem stála na nohách a utíkala, co jsem mohla. Nevšimla jsem si ani Antonietty, která prchala jinou cestou. K členovi se přidávalo více psů, vypadalo to, že to měli před časem proplánované. Běžela jsem kolem uliček. Tam se mě snažili obelstít, ale i tak se jim to nepovedlo. Byla jsem nevyzpytatelná a vždy jsem si našla jinou cestu. Z krabice na mě jeden skočil ale nedokázal se mě pořádně zakousnout a chytit mě. S ocasem mezi nohama jsem furt utíkala pryč, dokonce i s ušetřenou zadnicí. Proběhla jsem silnici, kde jsem kvůli jedoucím autům dostala náskok, tam jsem znovu potkala Antoniettu. Po silnici tu pak byly jsen jabloně a další stromy.

''Nějak se ti lepší fyzička'', ušklebila jsem se na ni jak to jen šlo.

Pak ale nastal totální trapas. Když jsem koukala na Antoniettu a hned na to jsem se otočila dopředu, nemohla jsem se tomu nijak vyhnout. Přede mnou jeden z těch stromů stál a vší silou jsem do něj vrazila. ''Jako nějaká bouračka'', pomyslela jsem si. Bezvládně jsem tam ležela jako padlé jablko a vše se mi kolem začalo černat. Jako poslední co jsem viděla byla Antonietta, která se mě marně snažila vzbudit.

Když jsem nakonec viděla vše černé, nedokázala jsem uvěřit, že jsem aspoň mohla poslouchat okolní svět. Každopádně se k nám určitě dostali a bůh ví, co s Antoniettou udělali. Po chvilce jsem zjistila, že se Antoniettě nic nestalo, musela je pouze následovat zpět. Pak tedy.........co udělali se mnou?

Z Antoniettinýho pohledu:
Musela je znovu následovat. Nebyli nijak přátelští vůči ní. Šla vedle mě, stále v bezvědomí.  Jeden tulák, podobný huskymu se mě zakousl do krku a tím mě odtahoval. Musel to být nějaký pomocník, Omega, či ''otrok'', co tuhle práci dělal sám. Narozdíl ode mě, byl tento tulák menší, měl tedy se mnou ne malé problémy. Samozřejmě jsme se do večera znovu vrátili na to samé místo, odkud jsme prvé prchali. Tentokrát mě tulák pustil na zem, před rozzuřeným malamutem.

''Porušily jste mé přikázání!''

''Ale já to nechtěla!'', omlovala se Antonietta.

''Nevadí, stále v tom letíš stejně jako ona! Myslím, že sem už nepatříte. Pošlu vás ke Gherlickovi...''

''Prosím nedělejte to, budeme vám sloužit!''
....

''Většinou kašlu na ty domácí kočky, ale myslím, že bys těm dvoum mohl dát ještě šanci, ne Dave?'', odpověděl neznámý husky.

Antonietta s nechápavým výrazem koukala na oné psy, co se nejdříve dohadovali, pak povídali, a nakonec se domluvili.

''Tady to poupátko přivedu k sobě'', odpověděl a otočil se k Antoniettě.

''Děkuji za lichotky'', zavrněla Antonietta.

''Eeee to nebylo na tebe, promiň'', řekl ji rozpačitě, protože celou dobu koukal na mě, páč jsem ležela za Antoniettou. ''Co ji vlastně je?''

''Eeehm narazila do stromu'', zahihňal se.

''Oh tak myslím, že k vyléčení potřebuje pouze čas'', usmál se a zakousl se mi ko kůže, když mě chtěl odtáhnout. ''Jseš vlastně její kamarádka, tak pojď za mnou'', zamumlal na Antoniettu, teť už uraženou.