HOPE - Belgický ovčák

9. (50.)

''Hope...'', z posledních sil vykřikl zraněný husky moje jméno. Byl zděšen z toho jak jsem vypadala. Stála jsem od něho opodál, jako stvůra. Přestala jsem tedy cenit zuby a ježit srst, přiběhla jsem k němu už jako belgický ovčák, pouze od cizí krve. Znovu jsem byla ta plachá, tichá a celá bez sebe z pohledu na huskyho, který vypadal, že umírá. Všichni kolem nás potichu sledovali, jenom vyplašený Noe se rozběhl od nádraží pryč. Netuším kam by v téhle době utekl, ale doufala jsem že běží pro pomoc.

Úplně jsem zapomněla, jakto že mě husky najednou zná jménem, když jsem mu ho nikdy neřekla. Jediné na co jsem myslela, bylo mu poupravit hlavu, aby se mu lépe leželo na té studené zemi. Slzy mi tekly po skloněném čenichu na jeho srst, kvůli pocitu, že mi někdo chtěl zachránit život a přesto sám teď leží bez známek pohybu, se zrychleným dechem a krvácí.

''Nebreč maličká...'', oddechl si husky a já mu tiše naslouchala.

Avšak štěkot husky psů přetrvával na hlasitosti za budovou nádraží. Z nějakého důvodu Osa neodešel.... Dokud se z místa neozvala rána z brokovnice, která usmrtila jednoho jedince. Věděli jsme to podle intenzivnímu kňučení, které pak sláblo. Vrčení a štěkání husky psů pak vystřídal strach a panika. Střely  ze zbraně se opakovaly a přiměly je se vrátit zpět na nádraží. Hlupáci, buď to udělali naschvál, či ze strachu, protože ty zabijáky navedli přímo proti nám. Areál přeběhli jako stádo jelenů a mezitím k nádraží přiběhl první chytač s nabitou brokovnicí. Začal střílet na každého psa, který se hýbal. Zanedlouho se atmosféra podobala boji před pár minutami, akorát se změnou, že úplně všichni čtyřnozí panicky pobíhali kolem zarostlých kolejí.
To lidské monstrum, podobající se muži, který mě v minulosti odhodil na smrt si několikrát nabil zbraň a s radostí střílel i do prázdna (protože se pokaždé trefil). Vyděsil mě natolik, že jsem z toho celá stuhla. Netuším jestli z pocitu, že jsem ho poznala a nebo že má nabitou zbraň a míří na některé mé přátelé. Nakonec přiběhli další jeho lidští komplici se stejnými zbraněmi. Hráli si s námi, jako s panenkami. Vybírali si své oběti a když měli šanci, některé chudáky ukopali nebo zmlátili do krve. Stříleli na každého, v té panice jsem zahlédla, jak střelili Backyho. Z následného pádu na zem nakonec vstal, ale i s prostřeleným stehnem na zadní noze. Zahlédla ho Glass, která ihned přiběhla k Backymu na pomoc.

''Hope, musíš jít!'', pokračoval husky, ležící vedle mě, ''BĚŽ!''.

''Ne to nemůžu!'', rozbrečela jsem se přímo nad ním. Ze strachu jsem se přikrčila a packy jsem položila na huskyho srst. ''Nemůžeteš kvůli mě zemřít!''.

''HOPE!'', přiběhla vyděšená Timor až k nám s účelem mě od huskyho odtáhnout do bezpečí, ''Musíme jít!''.

''NENECHÁM HO TADY!!'', zavrčela jsem se slzami v očích.
Nechápala jsem, co to do mě vjelo, když jsem chtěla zachránit huskyho - elegantní, silné a přemnožené plemeno mezi ulicemi. Zároveň i nenáviděné všemi dalšími toulavými psy, protože se od nich zná, že jsou namyšlení, agresivní, nemilosrdní a extrémě potuplí. Ostatní tohoto psa svým vzhledem přirovnávají k těm, o kterých jsem se už zmíňovala. Tenhle ale byl jediný, který se svou povahou lišil. Odpustila jsem mu všechnu tu viditelnou zátěž, kterou denodenně nosí, která o něm napovídá tolik lží a nesmyslů. Ve svém světě jsem se na něj usmála a zároveň jsem si sama pro sebe řekla,: Musím mu pomoct.

''VÍŠ O TOM, ŽE NĚKDY TĚ MÁM CHUŤ ZABÍT?!'', znechuceně řekla Timor chvíli poté, co jsem asi několik sekund odporovala mířeným mlčením přímo na ni. Nařídila mi se lehce zakousnout do huskyho srsti a odtáhnout ho. Sama se ke mě přidala a bylo to tím i k lehčí ho odtáhnout co nejdál od nádraží. Měli jsme štěstí, že jsme se v hromadě pobíhajících psů ztratili z dohledu a našli si poté únikovou cestu pryč na opačné straně od nástupiště. Ocitli jsme se znovu v uličkách budov a menších paneláků. Dokonce  nás dohonili i kulhající Backy s Glass, kteří nás náhodou spatřili. Takže jsme byli znovu pohromadě, akorát psychicky zničení. Jediné uspokojení a pocit bezpečí nám dělala lampička zavěšená na zdi jedné budovy, která nám ve tmě (byla půlnoc) svítila na svá zakrvácená zranění. Všelijaké kňučení, štěkot a časté usmrcující výstřely se odrážely na každém rohu.