HOPE - Belgický ovčák

6. (29.)

''Ach ti jeho nováčci. Od začátku jsou jenom zblblí...'', odfrkl si malamut.

''Dokonce se tenhle mezi nimi narodil. Už je každopádně dávno zblblý'', odpověděl husky.

''A co je nejhorší? Že se v jeho smečce rodí snad stovky těchto štěňat''

''Co je tak blbý?'', skočila mezi nimi Antonietta.

''Vy jste ještě tady?!'', zavrčel na nás dvě.

''A co je na tom?! Slyšely jsme něco, co bychom neměly?'', zavrtala jsem se tam.

''Jistě a teť vypadněte, na vás si ještě vzpomenu!'', řekl malamut ale tentokrát nemyslel vypadnout doslova pryč, nýbrž nás dvě narval přes okno jednoho baráku dovnitř, do malé místnosti; za námy pak okno zavřel, a my se najednou ocitly mezi další hromadou zavřených psů....

Kupodivu nebyli agresivní, nýbrž unavení? Skoro všichni měli skloněné hlavy k zemi, jen párkrát se podívali na nás dvě. Bylo děsivé, že vůbec neštěkali, jenom mlčeli. Od velkých pouličních dog, po ty nejmenší jenom seděli či leželi na místech a vůbec se nehnuli. Podle Antonietty, která se zdržovala hned pod mýma nohama, jim pravděpodobně vymili mozky.
Byla na tom podobně jako já, protože jsem byla také z toho polekaná.

''V...v...vy jste kdo?''

''Že by pouliční psi?'', zažertoval vlkodav.

''Ne, jenom parta chudáku, čekající na smrt!'', přidal se bostonský teriér.

''Máš pěkného bodygarda!'', říkal chrt, který dorážel na Antoniettu, která na něj hlasitě zasyčela.

''Tebe už jsem viděl! Ty jsi ta, která se k nám přidala, pak utekla. No, takové podmínky se ti moc nelíbí viď'', zeptal se jiný chrt, podobný tomu prvnímu. Já trochu zavrtěla hlavou svisle nahoru a dolů.

''...a ta, která vrazila do toho stromu!'', odvětil znovu ten první chrt. Tentokrát i já zavrčela, ale bohužel moje vrčení následně protlačil šílený smích všech členů v té místnosti. Tehdy jsem měla chuť se prokopat hluboko do země. Nakonec jsem si našla místo na ulehnutí v rohu. Skleslá Antonietta si lehla hned vedle mě a radši jsme celou dobu mlčely, jako oni předtím.

''Ta vlastně i rebelsky vrazila do toho huskyho!''

''Se nedivím, že ji hned nerafnul do čumáku, jako to nějaký jiný udělal Trophymu, urval mu půlku čumáku, když zjistil, že do něj omylem vrazil...''

''Už se těším, až skončí podobně jak náš kamarád''

''Pokud ty černá slyšíš, umřel! Dostala se tam infekce!''

''Myslím, že se z ní stane mistryně ve vrážení do čehokoliv!''

''Budu ti říkat mistryně! OK?''

Všechny kidy mířily jen na mě, ale i tak jsem to ingnorovala.

Ze samé tmy jednou vtrhlo světlo, světlo z otevřeného okna a z něj si hlavu protáhl jeden ze psů husky. Už to byla doba, co jsme všichni strávili čas pouze zavření v téhle místnosti. Ten husky mě proto fascinoval, on se díval na mě, já zase na něj. Pak ale křikl, ať všichni vylezeme. Jeden po druhým jsme pak prolezli oknem. Konečně jsem šlápla do sněhu, který už nebyl ani tak hluboký, byl akorát. Stihl za tu dobu z větší části roztát, a město vypadalo zase tak, jak jsem ho znala předtím. Obří kupa psů se pak podívala na malamuta - Dave a dalšího husky, kteří pak nařídili, ať se znovu ponoří do práce. Nevím jaké, ale i tak se všichni rozutekli do stran pryč, jako cvičená zvířata - a to bez žádných protestů....