HOPE - Belgický ovčák

11. (72.)

''Nikam nepůjdeš vlku!'', zavrčel Backy, který do mě vrazil a já lehce ztratila rovnováhu. Na zemi mě ještě přidržoval, ''To je tvoje chyba, ztratili jsme člena rodiny jenom kvůli tobě!'', když jsem strnule ležela, Backy na mě předními skákal a mačkal mi břicho nespoutaným vztekem.

''Backy, to není..!'', vyhrkla Timor hledící na nás dva. Ale Backy hlasitě pokračoval.

''Zničila si nám rodinu, NAŠÍ ne TVOJI!'', naštvaně mě zakousl ucho a nepříjemně mě za něho tahal až to bolelo.

''Přestaň... Backy!'', zaštěkala jsem i s bolestmi a překutálela se tak, až jsem ovčáka ze sebe setřásla. Opětovala jsem varovné vrčení i na něho ale ihned jsem se s trhnutím zklidnila. Nechtěla jsem to udělat!
Timor jen nevědomky stála na místě; vše sledovala a Backy se postavil s naježenou srstí proti mě.

''Nic z toho jsem nechtěla udělat, kamarádi. Prosím''

''Možná ne..'', odpověděla Timor za mě, ''Ale Thor je ten problém..''

''Přesně!'', sykl Backy.

''NE, to jenom VY si nedokážete připustit nového člena s odlišným původem. Ani nevíte jak se teď musí cítí! Jak se cítil i předtím, když byl vámi ponižován''

''Nikdo se z toho neponaučil..'', na konečnou promluvila s povzdechem Timor, ''Ty ani Thor nevíte, jak se cítí takový ''bojový'' pes. Glass. A kvůli jakémukoliv napadení, ať už ze srandy, nebo z vážnosti, Glass to pobrala jako útok v psí aréně, kde byla vězněná a bojovala za svůj život tak, jako já'',  upřímně jsem zůstala celá bez sebe, když mi dobrmanka vysvětlovala, o co tady sakra tolik jde.
Nikdy dřív mi Glass neříkala, že bojovala v psí aréně a proto neprožívá tolik emocí a povahu má tolik sebevědomou. Nikdy mi nic neřekla. Pochopila bych ji!

Timor pokračovala.
''Mluvila o tom jenom se mnou, protože i já jsem bojovala v aréně a ztratila tam část své rodiny..
Je to i má chyba, že jsem to všem nevysvětlila dřív při té hádce, ale poznala jsem tímto i jiný fakt.
Opravdu ses nějak změnila.
Vyměnila bys Thora.. za přátelé.

Mám tě ráda Hope, opravdu moc,
... ale prosím, nech nás jít
S touto skupinkou to vypadá dost bledě.
Můžeme poděkovat nováčkovi.
Je konec'', řekla to všechno tak prázdně a chladně a k tomu nabádala Backyho, aby odešli pryč.
Nneřekla, abych šla s nimi.
Odcházeli jenom oni dva.
Tiše jsem hleděla na dvě tečky, jak zabočili za roh ulice a zmizeli.
Byla jsem sama... znovu.

Bojovala jsem proti pláči. Tekly mi slzy kolem koutků až na zem a já při tom tichém kňučení sklonila hlavu a hanbou se uvnitř zlomila.
Nevěřila jsem, že je konec.
Ale on opravdu byl.

I kdyby se skupinka znovu semkla dohromady, já a nejspíš i Thor už nebudeme jeho součástí.

* * *

Když jsem si zmapovala plochu nebo spíš park, kde jsem se uvelebila, uvědomila jsem si, že tohle místo je pro mě v minulosti to nejděsivější, které jsem našla.
Zde mě málem chytli ti lidé... chytači.
Padla jsem rovnou zklamaně na zem k jednomu stromu a přemýšlela co jsem všechno zkazila.
Potichu jsem přitom brečela a utírala se od všech slz, které mi ztekly po tváři.
Vítr jemně foukal a padaly přitom malé sněhové vločky. A když se úplně setmělo, usla jsem.

Probudilo mě slabé pískání a další jemný hlásek, které ty ostatní uklidňoval. Trochu stěží jsem otevřela oči, které si mi chladem slepily k sobě. Pozvedla jsem hlavu a sledovala okolí. Kolem stromu se mihl pohyb, ale fakt malý.
To není pes..

Nechtěla jsem však vrčet ani výt, místo toho jsem to jen bez reakce sledovala.
Když si zvíře uvědomilo, že je sledované, ukázalo se.
Byla to Antonietta, smutná z toho, v jakém stavu mě nejspíš vidí.

''Hope.. To jsem já.. Šedá Jiskra, předtím Antonietta'',  tiše mňoukla přes sníh.

''Ahoj. Co tady děláš?'', falešně jsem se usmála.

''No já jen..'', Jiskra zaváhala, ''pamatuješ si na to, jak jsem ti říkala, že ti ukážu překvapení?'', uklidňujícím hlasem odpověděla. Pokývla jsem hlavou, ''Tak proto jsem přišla, bohužel jsem před příchodem lehce zaváhala, jestli mám vůbec jít. Rozpustili jste se?''

Jiskra přišla ještě blíž a očichala mi mou skloněnou hlavu.

''Jsi jak bez duše..'', náhle znervóznila. ''Nech mě to aspoň minimálně napravit.'', zavrněla a otřela se o mně. Pak poodešla zpět k samému stromu, kde si začala cosi mluvit pro sebe.

''Antonietto?'', potichu zakňučím, začala jsem se děsit, co má zalubem. To co mě však otevřelo oči nebylo nic... bláznivého, nebo znepokojujícího.. Antonietta předtím ve skutečnosti nemluvila sama se sebou, mluvila s dvěma koťaty, které držela v tlamičce a znovu se vrátila ke mně.