HOPE - Belgický ovčák

2. (7.)

Park byl dost veliký. Všude rostly obrovské duby zasypané sněhem. Hrabané cesty nebyly výjimkou. Na nich se rádi procházeli lidé, někdy i se svými mazlíčky. Právě oni mě dost připomínali ty lidi u veterináře. Seděli tam na těch židlích a prohlíželi si vše kolem sebe, při tom na vodítkách či v náručích drželi své nemocné miláčky.
Pokud to byla halucinace nebo ne. Zahlédla jsem velmi známého člověka. Byl oblečený úplně stejně jako předtím. Ten co seděl na proti mě a držel Robbieho! Ale tentokrát šel po parku úplně sám. ''Hope, rychle, schovej se!'', tiše křikl na mě Dastin a stáhl mě hlouběji do křoví. Podle Dastina jsme měli štěstí. Ale proč!?! Dastin mě stále držel v tlamě za hřbet a nesl mě zpátky k táboru, kde byli ostatní, včetně Cathrien. Teť už vím, že to nebyla halucinace. Než jsme dorazili, potkali jsme dalšího našeho spojence který se ptal, co se nám stalo. Vypadali jsme ponekud zneklidněni. Dustin mě pustil na zem a pošeptal mi, že si na něj musím dávat pozor. Pak se otočil k druhému psovi, co pravděpodobně hlídkoval a něco mu říkal. Samozřejmě mi Dastin neřekl, na koho si musím dávat pozor. To, co mu povídal jsem neslyšela, poněvadž jsem se už dávno rozběhla k tábořišti.
Tábor jsme měli pod menším mostem. Nic tu neteklo a místo bylo dost dobře ukrytý křovím. Bohužel, mé přání, spát NA mostě se nevyplnilo, protože to prý není bezpečné... Ale jenom, že na dlaždičkovaném mostě to bylo mnohem hezčí než dole... A byli jsme tam trochu namačkaní.
Tehdy bylo ale snadné si najít místečko, schoulit se dokolečka a lehnout si. Tiše jsem poslouchala, o čem si to Cathrien s ostatními mluvili. Nakonec dorazil Dastin s jeho druhým psem a všichni se na něho otočili. Šel nás prý varovat.

''Sleduje nás ten chytač!''

''Vážně, to snad ne!'', odfrkl si jeden voříšek.

''To je špatné, viděl nás...ale kde?!'', zeptala se ho Caty.

''Je tady v parku ale přesně neví, kde jsme, doufám''

Nakonec Dastin s Caty se dohodli, že někdo z nás začne hlídkovat, a vždy se bude každý střídat s někým jiným po celou noc, že až další ráno se dohodneme, co bude dál. Ulevila jsem si, když mi řekli, že já hlídkovat nebudu.
Vše v noci probíhalo podle plánu. Už se vystřídaly dvě hlídky a zatím stále naše tábořiště nebylo prozrazeno. Vše jsem si důkladně zapamatovala, protože jsem až do jedné rána nedokázala usnout. V tichosti jsem si vše okolo sebe prohlížela a když někdo z našich přišel nebo se vzbudil, radši jsem dělala, že spím. Ani mě nenapadla myšlenka se zeptat, kdo je ten ''chytač'' a proč se před ním schováváme.

Brzy ráno....kolem tří me Cathrien vyděšeně vzbudila. Nařídila mi ať rychle vstanu a ať stojím na místě. Začala budit i ostatní a tehdy jsem si myslela, že žiju v nějaké vojenské rodině, která má přísné rozkazy a úkoly, a tak všelijak jsem si z toho dělala srandu. Ale nečekala jsem, že znovu nastala pohroma - tentokrát jiná, nemyslím u sebe. Do tábořiště vběhl Dastin a něco všem povídal. ''Rychle, musíme vypadnout!''. Všichni hned na to, včetně mě spatřili toho člověka, který se před večerem procházel sám po parku...bez mého přítele. Nebyl tentokrát sám, měl s sebou i komplice, který mu pomáhal. Obklíčili most a snažili se nás chytit nějakýma tyčkama, na níž měl každý z nich visející velké oko od drátěné šňůry - dost děsivá věcička.

''Hey Thomasi, mají i štěně....a má i klíč?!'', zachraptěl jeden z nich. Vyšší, který nosil kšiltovku.

''Zkus ji chytit'', odpověděl ten druhý.

Ten hnusák se tou tyčkou ohnal po mě. Měla jsem štěstí, že statečný Dastin se do tyčky kolmo zakousl, aby se jak vyhnul velkému oku ale i zároveň nám všem otevřel cestu ven. Muž mezitím s Dastinen zápasil a muž nedokázal zvládnout tíhu tolika psů, co kolem něj mizeli. Nakonec i náš zachránce měl šanci utéct za námi. Z parku se ozýval hlasitý štěkot psů, co utíkali hlouběji a hlouběji do ''lesů''. Všichni se mezi sebou stíhali.....až na mě. Byla jsem stále malé stěně, které nedokázalo běhat stejně rychle jako dospělý pes a tak jsem se ostatním pomalu ztrácela. Nakonec i zběsilý štěkot jsem přestávala víc slyšet. Ocitla jsem se sama. Volala jsem o pomoc všem ale jediné, co jsem pouze slyšela bylo klidné šumění větví stromů. Cítila jsem strach. V mých očích jsem zachytila záblesk paniky. Zanedlouho jsem slyšela ty dva ''chytače'', co se ke mně přibližovali. V tichosti si mezi sebou povídali. Minuty mé svobody se rychle zkracovaly. Napaadlo mě se schovat za velkým seschlým a dutým stromem , který ležel opodál. Než jsem se tam ale dobelhala, moje srst mě ve sněhu prozradila. ''Frankie tam!'', vykřikl druhý a běželi po mě. Rozběhla jsem se jak o život k tomu pařezu. Pak stačilo pouze pár skoků a ocitla jsem se na něm. Zahlédla jsem v něm díru a tak jsem v rychlosti do ní skočila. Ocitla jsem se uvnitř pařezu, s otvorem na druhé straně. Pro mě ten pařez na chvíli představoval to nejbezpečnější místo, protože široko daleko byly už pouze stromy.
Bohužel marně.
Nečekala jsem......úplně jsem zapoměla na ty tyčky co měli s sebou.

''Ta svině se tam schovala''

''Nevadí, nepočítala s tímhle. Hlídej to zeshora''

''Ok''

První zaterasil cestu zeshora a do pařezu natáhli tyčku. Na chvíli jsem se snažila vyhnout se tomu oku ale zanedlouho se oko ocitlo na mém krku a rychle se utáhlo. Nemohla jsem už nic dělat. Ocitla jsem se v pasti. Snažila jsem se výt do okolí ale podle mě to nikdo neslyšel. Bez problémů mě z pařezu vytáhli do sněhu.

''Ty v*le, to je fakt klíč?!''

''No a co teť, nějací blázni místo obojku....''ji'' dají klíč, bože!''

''Ještě nikdy jsem neviděl klíč.....''klíč - jako poznávací známka''''.

Smáli se tomu hůř, než nějakej ožralej na mrtvou kočku. V klidu mě s sebou táhli. Cítili ode mě nějakou protisílu, ale ne tak silnou, než zažívají normálně při chytání. V té době jsem už věděla co to tedy ''chytač'' je. Stále jsem se snažila výt ale bez výsledku. Ještě víc jsem rozesmála své ''nepřátelé''. ''Ona je snad křížená s vlkem...'', usmál se. Nakonec se ještě dohodli mezi sebou, že si mě vyfotí. Myslím, že nic podivnějšího, jako vyjící pes s klíčem, namísto obojku ještě neviděli. Na to jsme v dáli něco zaslechli, myslím další psy. Byli to dva, další mohutní toulaví psi? Objevili se v dáli ale rychle se k nám přibližovali. Vypadali agresivně.