HOPE - Belgický ovčák

10. (59.)

Co se stalo poté?

Alfa rivalské smečky nařídil všem svým druhům nás konečně nechat na pokoji, abychom se i my mohli odůvodnit z nepravdivého obvinění.

Konečně jsem všem vysvětlila, proč jsem "unesla" Ruskoa...

Thor pak vysvětlil, proč jsme vstoupili do lesa. Stačilo jediné zmínění o husky smečce a alfa povolal několik svých podřízených a nařídil jim hledat a přivést tmavou fenku jacka russella.
A ke všemu jsem musela říct všechno o nepřítomné Glass. Raději jsem neprotestovala a alfu jsem zasypala veškerými informacemi, které jsem doposud znala. Sice toho prakticky nebylo moc ale byl to náš jediný klíč ke svobodě.

S Thorem jsme to nečekali ale alfa nám klidně dovolil zde zůstat na pár nocí a chovat se jako doma. Chce totiž slyšet i od nás (vlastně jen ode mě) jakékoliv informace o zranitelnosti husky smečky až přijde i ta tmavá fenka.

***

Ten samý den co se utišilo vrčení a zloba, si každý pes dělal své. Matky se znovu staraly o svá štěňata, která si hrála a skotačila pod nohama ostatních psů. Mladiství se ze zábavy prali a ukazovali svou sílu nad poraženými. Jiní ze svých lovů donášeli svou kořist až pod hladové čumáčky těch nejstarších.
Z vyvýšeného místa, pod suchým křovím jsem je všechny do detailů sledovala. Cítila jsem zde jakou si hierarchii, která se tvrdě dodržovala, zároveň i pocit, že jsou si všichni naprosto rovni a mají důvod si mezi sebou pomáhat.
Tohle jsem nikdy ve smečce husky nepoznala.
Ačkoliv jsem byla lehce promrzlá a hladová, byla jsem zase i ve svém světě plných hlasů a psích siluet, pobíhající nenápadně kolem davu zaneprázdněných psů. Nepřestávala jsem nejenom myslet na okamžik, kdy se na nás všichni tihle psi chtěli vrhnout a roztrhat nás, nezapomněla jsem ale i na Thora, který mě dokonce začal bránit svým tělem - vlastně, proč by se tak jednoduše nechal roztrhat, vždyť se ani pořádně neznáme?

''Hope, proč tady pořád ležíš, zem je přece ledová.'', vytrhl mě z přemýšlení dobře naladěný Thor, ''Pořád na to myslíš?''

''Jo, ty se nebojíš smrti? Nejspíš ne, protože ses s ní osobně nepotkal, viď? Další věc, co tě odlišuje od toulaveho psa.'', mrzutě jsem si odfrkla. ''Co zase děláš ty, mimo povídání při této bezdůvodné konverzaci?''

''Eee... Chodím sem... a tam?''

''A to tě jako baví?'', nasupleně jsem na něj podívala.

''Narozdíl od neustálého mrznutí na jednom místě, jo!'', tlemil se Thor. Pak zvážněl. ''Musíš na to zatím zapomenout, vidím, jak tě to ničí.''

''Necítíš to!'', ztišila jsem se a odvrátila od něj pohled.

''Soucítím s tebou!''

Arogance! Ale přesto mě jeho věta trochu zaskočila.

''Nezažil jsi tu bolest, co cítí toulavý pes, nikdy...''

''Možná ještě ne... ale v mladí jsem cítil bolest jako domácí mazlíček. Je to přece něco podobného?''

''Vážně?'', překvapil mě ještě víc. Nakonec ve mně vyhrála zvědavost nad odporem a chtěla jsem zjistit, jak bych se asi cítila, kdybych byla ''domácí mazel'', třeba v Thorově kůži.
Thor ke všemu vypadal, jakoby se najednou rozhodl začít povídat o své minulosti, a ne ledatak krátkou - viděla jsem mu to v očích; no a tak jsem si lehla na břicho, zatímco on si sedl čelem ke mně. Já znovu sledovala okolí pod náma a mezitím poslouchala hnědého domácího psa, který na mě koukal a při tom povídal o svých těžkých situacích.