HOPE - Belgický ovčák

1. (3.)

Na chvíli jsem se zamyslela. Ale proč jsem mu měla lhát, on si to nezasloužil...

''Trochu mě bolí bříško, ale... to nic není...'', sklesle odpovím ''a co pak je vám, pane?''

Pouze se pousmál...

''Nemusíš mi říkat ''pane'', klidně mi tykej, říkají mi Robbie, jak tobě?''

Robbie....tak nádherné jméno pro tohoto elegantního psa s překrásnou srstí.
(Dobře, srst nebyla moc překrásná, byla rozcuchaná a místy špinavá od bahna. Soucítila jsem s ním, poněvadž byl na tom vzhledově podobný jako já.) Myslela jsem na to jméno a tak trochu jsem zapomněla odpovědět. Mé zapomění ale netrvalo dlouho...

''...Uh... jmenuji se... Hope''.

''Moc pěkné jméno - Hope''

(Nemám co říct, málem jsme umřela...)
Ach jo, vše se začalo měnit, když se páníček Robbieho spolu s ním zvedl a vedl ho ke dveřím, kam přicházeli a odcházeli ostatní lidé se zvířaty.

''Neboj, ještě se uvidíme'', ještě stihl Robbie odpovědět. Dále jeho páníček s ním zuřivě cukl za vodítko a dotáhl ho za dveře. Nebylo to od toho člověka moc zdvořilé ale co jsem měla dělat - nic.

Ubíhaly minuty jako voda, ale Robbie se nikde neobjevil a stále víc (podle mých slov) jsem upadala do stresu o něj; neublížili mu, něco jiného se s ním stalo nebo neutekl od někud jinam - co když tam mají jiné a otevřené dveře, mám mít strach nebo ne?!?!
Nakonec přece se Robbie s páníčkem objevili ve dveřích, odkud jsem je viděla. Šťastná jsem začala jemně štěkat ale on se nijak neozval. Uši měl skleslé, i on vypadal sklesle. Tvářil se tak jak ne předtím. Znervóznila jsem a snažila jsem se ho zavolat. Konečně zareagoval.

''Hope, jé ty jsi ještě tady?''

''Co se ti stalo?'', nevrhle jsem se otázala.

''S tím si nelam hlavu'', snažil se přesvědčit svým jemným úsměvem, ačkoliv jsem poznala, že jeho úsměv je najednou falešný.
Ten páníček Robbieho zatáhl ještě jednou za vodítko a snažil se ho odtud odtáhnout. Měl velkou sílu a kvůli tomu měl Robbie menší potíže mi něco říct.

''Včelí ulička... prosím, zapmatuji si ji''

''Jaká Včelí ulička?'', otázala jsem.

Ale Robbie bohužel mizel, společně s mužem v hlavních dveřích, stihl se rychle rozloučit. Cítila jsem, jak mi kolem čumáku tečou slzy. Vždyť já ho už neuvidím...nikdy víc...
Nevím ani co je ta Včelí ulička, to možná zjistím až potom, protože se moji lidé najednou zvedli, vzali přepravku do místnosti, kde byl předtím Robbie a já se ocitla úplně někde jinde. Po dlouhé době mě konečně vytáhli ven a položili na velký stůl, kde už dávno stál muž v bílém. Vypadal celkově v pořádku, začal mě všerůzně prohlížet a mezitím si povídal s mými pány. Bohužel se po pár minutách zarazil.

''To nemůže být možné...'', zalekl se.

...A já to musela ještě potvrdit dalším nechutným zvracením na ten stůl. Aspoň první, kdo zareagoval, byla zdejší asistentka, která mezitím vzala ampulku a odebrala malou část (radeji řeknu tet krve xD), a pak utřela všechnu špínu. Následně všichni zareagovali na pocity pána v bílém.
Ať mi bylo cokoliv, nijak nenaznačili radost či  překvapení. No docela bych to i pochopila poněvadž právě sedím na stole u veterináře s problémy bříška a přece nikdo by nebyl rád, kdyby takhle viděl svého vlastního čtyřnohého kamaráda. Všichni ve vteřině stuhli jako osamělé kameny. Aspoň se všichni ke mě otočili hlavama ale upřeli zároveň smutný až vystrašený pohled. Cítila jsem se dost rozhozená z těch pohledů. Nakonec se postarší pán podíval znovu do svých papírů, odfrkl si a znovu, zklamaným tónem promluvil na mé lidi. ''Je mi to moc líto...'', promluvil a zároveň vstal z židle. ''Myslím, že to není omyl, opravdu je Hope hodně nemocná''. Pomalu mě ze stolu zvedl do svých dlaní a opatrně předal zpět oné ženě teť už rozplakané. ''Jakto, že takový belgický ovčák může kvůli tomu.....'', nedořekla uplakaná žena. Její druh zatím nehybně stál o kus dál u dveří a dlouze se zadíval na různé ty plakáty na zdi. Rozhodně ho to podle mě absolutně nezajímalo. ''Nevím proč, možná je to z toho důvodu, jak jste nám říkala. Byla úplně poslední z vrhu a i tet, když se na Hope podíváte,....... nevypadá....... fyzicky stejně jako ostatní...'',nervózně odříkal pán v bílém. Po těch větách se všichni opět podívali na mě a já začala upadat do menšího strachu a úzkosti. Pán promluvil na ženu a asi ji něco nařídil. Dostala menší krabičku z níž předem vytáhl menší objekt, který se nejspíš polyká, protože mě následně do tlamy ten samý objekt nacpal. Žena mě položila na zem, kde byla připravená miska s vodou. Měla jsem žízeň a tak jsem se napila - pomalu tu vodu až hltala a zároveň poslouchala o čem znovu mluví, ačkoliv jsem tomu vůbec nerozumněla. ''Předepíšu vám tuhle tu krabičku, ta zmírňuje bolest a zároveň zpomaluje vývoj nemoci,.......jinak pokud se rozhodnete pro ten zákrok, přijďte, protože popravdě Hope už trpí teť''. Oba lidé přikývli, znovu mě zvedli a následně odešli. Přišli jsme dveřmi znovu do čekárny, kde se to hemžilo samými novými mazlíčky. Nejenom oni ale i jejich páníčci se nejvíce zadívali na ženu, která s pláčem držela mě a odcházela v doprovodu druha, který se tak trochu loudal za ní. Zahlédla jsem už pouze dveře, které se samy poté zavřely a následně jsme se znovu ocitli na chladné rušné ulici. V náručí jsem se rozhlédla po Robbiem, ale nikde nebyl. Sotva jsme došli k autu, oba se začali poněkud hádat. Jak říkám, nerozuměla jsem jim. Nacpali mě mezitím zpátky do přepravky do auta. Když jsem si v přepravce lehla, bylo mi už mnohem lépe, rozhodla jsem, že ten dobrý muž chtěl pouze pomoct a nemusela jsem se tedy na příště už bát, poněvadž už vím, že až mi třeba bude znovu bolet bříško, on mi pomůže. Začalo se mi ale hrozně stýskat po Robbiem, já ho už nikdy neuvidím... Musím si prostě zapamatovat tu uličku, co mi o ní povídal. Dlouho jsem všerůzně a bohužel, negativně přemýšlela. O to hůř jsem se ale cítila, když jsem jedním ouškem poslouchala stále zesilující hádku obou dvou ve předu. Nevěděla jsem o čem se to vlastně hádali...

''Utracení, děda si myslí, že je to rozhodně levná záležitost nebo co!?!?''

''Dereku prosím, zaplaťme to, vždyť ta nemoc je smrtelná...''

''Vidíš...''smrtelná'', proč mám tedy platit nějaké utrácení když sama umře!''

''Ona ale trpí!''

''No a co!''

''Jseš pouze bezcitnej h*jzl! Dereku, prosím...''

''Takže my se budeme hádat další věčnost jenom kvůli tomu štěněti?!''

''Myslím, že ANO! Prosím, utratíme ji...''