HOPE - Belgický ovčák

6. (28.)

Sníh mě studěl; byl ale jediný, který mi pomohl se probudit.
Nejenom motala, ale i děsně mi bolela hlava.
Ještě chvíli jsem ležela, až pak jsem dokázala zvednout svou hlavu. Porozhlédla jsem se dokola. Antonietta odpočívala vedle mě a stráželi nás opodál dva psi husky, zády k nám. Nechyběl u mě ani malý kašel, který nás hned upozornil. Oba dva se na nás podívali. ''Hej, probudily se....aspoň ta jedna!'', odfrkl si jeden z nich.
Hned na to jsem ale zazmatkovala a chtěla od nich utéct. Ten druhý zareagoval a přitlačil mě k zemi packama když doběhl.

''Nikam nepůjdeš!'', zavrčel.

''Vy jedni prašiví psi!, opáčila jsem.

''Ani nadávat neumí....Snad ty dvě zvládneš sám. Půjdu za Davem a řeknu mu, že se vzbudily'', řekl ten druhý a odešel.

''Nikomu to neřekne...!'', lapala jsem po dechu, ''Pusť mě do háje!!!!''

''V žádném případě, s láskou bych tě roztrhal na kusy!'', varoval hlasitě, aby to nejspíš jeho kamarád slyšel.

Byla jsem zcela vzteklá. Měla jsem chuť ho roztrhat, už jsem měla ze všech těch husky plné zuby.

''Můžeš se prosím uklidnit?! Byla jsi v bezvědomí a bylo veliké štěstí, že ses vůbec vzbudila. POTŘEBUJEŠ KLID!!!!!'', křikl ze všech sil.

''Chcete nám jen ublížit!''

''Neboj Hope, on byl snad s dalším husky jediní, kteří ti chtěli pomoc, celou dobu to jenom hráli...'', odpověděla uzívaná Antonietta. ''Toho druhého husky samozřejmě nemyslím...'', podívala se na hluboké stopy, vedoucí pryč

''Co?!?!''

Husky se na mě pouze podíval s milým úsměvem.

''Jsi snad první....'', nedořekla jsem.

''Ano, to jo. Bohužel nás takových ''rebelů'' není hodně. Teť by jsi se chtěla zeptat otázkou ''Co?'', ale neber to vážně''

''Kdo jsi, a kdo byl ten druhý a kdo je......Dave?'', zmateně jsem se zeptala.

''Toho si teť nevšímej.......Vrací se! Hraj, že se vzpíráš, pak to dovysvětlím.

Hned po doznění jeho vět, zase dělal, že je ten zlý, a dovoloval si na mě i nadávat. Nakonec jsem se do toho vžila a vší silou jsem do něho packou udeřila a bránila se.

''Ááá, ty.......MRCHO černá!!!!''

''Myslím, že z vás se bojovník nikdy nestane'', pousmál se přicházející.

On se na něj pouze nenápadně dlouze zadíval se zlým výrazem v očích.

''Myslím, že ses měla do toho stromu praštit dříve'', zavrčel mi do ucha.

''Každopádně vzbuď i tu vypelichanou kočku, máme je doprovodit k Davovi'', opáčil druhý.

(Ještě k tomu, Antonietta dělala, že spala)

Husky mě nechal vstát. Nepřestával vrčet, popohnal mě kupředu, včetně Antonietty. Mezitím na cestě mi Antonietta stihla vysvetlit, kdo je ten Dave. Prý je to ten druhý malamut, dokonce, že je to bratr prvního malamuta....Gherlicka, což mě absolutně udivilo. ''Mají toho hodně společného''.....pomyslela jsem si. To bylo vše, co věděla; husky - rebel ji zatím nic jiného nepověděl.

''Psanče, ty už jsi vzhůru?'', zeptal se mě s výsměchem Dave.

Já si jen tiše odfrkla.

''Mě už tady každopádně nepotřebujete'', odfrkl si druhý husky.

''Super, tak se vrať za Osou. Bylo by to dobrý'', napřímil ocas Dave, vůči němu.

''Nikdo neví, co proti němu máte pane, teť to nevím aji já'', také napřímil ocas a pak zmizel mezi uličkami.