HOPE - Belgický ovčák

4. (19.)

Než Antonietta doběhla, byla zde ještě chvilka se zadívat na malé ptáčky se zimním šedým kabátkem (teda vypadalo to tak). Nehybně celé hejno stálo nade mnou, přichytnuté svými drápky na křehkých zamrzlých větvičkách, jakoby mě ještě do doby mého příchodu sledovali. Neměli ze mě žádný strach. Nejspíš z faktu, že oni byli na stromě a já na zemi. ''Jakto, že dokážeš v tom sněhu běhat?!'', křikla na mě Antonietta a najednou celé to hejno náhle vyletělo.

''Polekala jsi je!'', frkla jsem na ni.

''Není to jedno, nikoho nezajímají ptáci, jsou moc hloupí a bojí se...''

''Jak to můžeš vědět?'', zeptala jsem se ji a naklonila jsem si hlavu do strany.

''Ty divoké jsem pozorovala z okna''

''Á....?''

''No.....bojí se. Dokonce můj páníček vlastnil svého ptáka.....exotického a ten se mě také bál...''

Vlastně byla to jenom chvilička, co jsem byla kvůli ní podrážděná. Prostě mohla být víc tišší... Nakonec jsem si pouze odfrkla a šla dál, Antonietta ztichla a dále mě sledovala, jak prohrabávám sníh a hledám pach Dastina.
''Hej, příště prosím nebuď tak rychlá. Musíš si uvědomit, že jsem kočka! A kočky nedokážou běhat tak rychle jako třeba ty...''
Nakonec se znovu rozmluvila.

Přiblížily jsme se blíž kanálu. Proudící voda nám stříkala až do očí, to mě najednou přimělo pít.

''Fuj, ty to piješ?! Není to hnusný?''

''Ne. Je dobrá tak, jako tvoje dvoudenní stará voda v misce'', ušklíbla jsem se na ni.

''Pche! A že ty to víš...'' :/

Zvedla jsem hlavu, stále mi crčela voda z vousů, ale i tak jsem nepřestávala pít. Měla jsem hroznou žízeň. Nakonec i Antonietta příjmula tu výzvu se také napít. Nakonec ji i ocenila. Prej, že není tak špatná...

''Přála sis být přece na svobodě, bohužel ta není tak růžová, jak si myslíš''

Antonietta se na mě podívala s překvapivým výrazem. Jestli moji větu nepochopila, byla bych ji nazývala ''neznámá kočka'', protože podle mě neznala pořádně ani sama sebe...

''Pomoc, někdo prosím!'', zakňučel někdo, odkud na druhé straně.

''Někdo tam kňučí!'', udivila se ''neznámá kočka''.

Já i tak nic neřekla, vrhla jsem se do té vody jako smysly zbavená. Nemusela jsem ani plavat, voda mi byla po pas, jenom jsem musela víc zápasit s rychlým proudem, který se mě snažil převrátit.

''Haló, a co já!'', zeptala se mě Antonietta a zpanikařeně pobíhala u břehu.

''Neumíš plavat?''

''Já nesnáším vodu!''

Odfrkla jsem si. Ještě jednou jsem vylezla. Půlkou těla jsem byla ve vodě a předníma packama jsem se držela betonového břehu. Do tlamy jsem chytla kočku a vrhla jsem se zpátky do ledové vody. Co nejrychleji jsem se brodila až na druhou stranu. Vylezla jsem téměř celá mokrá, třepala jsem se, mrzla jsem, několikrát jsem si kýchla. Antoniettu jsem pustila ale okamžitě jsme se rozběhly ke stále hlasitějšímu volání o pomoc. Mimo kanál jsme se ponořily do obřích kup sněhu, který nás ani tak nezastavil. Zvuk se ozýval v uličkách vysokých paneláků. V slepé uličce jsem vtrhla k místu, kde stáli dva dospělí psi, kteří se tak tak chtěli připravit zardousit ubohé malé stěně husky s mléčnou barvou srsti a hnědými oči. Díky mému stínu, který se vrhal na zeď proti nim jsem je ještě stihla zastavit. Následně se pak ke mně otočili.

''Smrdíš vlčinou...'', náhle vyřkl a já začala vrčet.

Samozřejmě vrčení opláceli...

Omlouvám se jestli vám nastala chyba, že jste bohužel neviděli obsah této kapitoly. Zjistila jsem to až teť a tak doufám, že se ne moc zlobíte, či vás to neudivilo.

Tahle kapitola je v podstatě ''replika'', ta originální se hned smaže....

Just ''Hope'' guys...