HOPE - Belgický ovčák

7. (31.)

Častokrát jsem míjela ty samé psy, i oni ve spěchu hledali, co mohli. Nikdo mi ale neřekl, že se těm husky - psům můžou dát i odpadky, protože se pár jedinců prohrabovalo v převrácených popelnicích. Při nejhorším tam něco fakt našli. Lidé si jich absolutně nevšímali a po případě je obcházeli, jakoby ti psi vlastně ani neexistovali.
''Lidí se množí.... Když přestalo padat tolik sněhu všichni znovu vypadli ze svých domovů a dělají si, co potřebují. Možná už tet páníček od Antonietty vylezl z domova a hledá ji. Mě třeba hledá má stará páníčka, nebo třeba Nova...'', pomyslela jsem.
Znovu jsem se vrátila k nápadu s odpadkami. Oni si určitě ode mě něco takového zaslouží, dostat hromadu smetí.....jsme přece toulaví psi, živíme se tím.
Navedla jsem Antoniettu najít nějakou nenačnutou popelnici. Ona se ale rozhodla najít něco jiného než to, co jsem chtěla. Řekla, že se za chvíli uvidíme, že možná najde něco lepšího. A tak jsem šla sama, konečně spokojená ze samoty, která mi chyběla. (Samozřejmě ne ze ztráty mé kamarádky, na to jsem se snažila nemyslet).
''Hmmmm, 21:57...'', řekla jsem si, když jsem procházela kolem těch hodin, co mi o nich povídal dobrman. Někde jsem tam našla popelnici, okamžitě jsem s tama vytáhla kus dobré kosti, na které ještě zůstalo nějaké maso. Byla jsem zcela spokojená z pocitu vítězství, dokud......

Mířila jsem na místo určení, když se náhle za mnou vřítil jiný pes a zakousl se do té kosti. Málem bychom se i o tu kost poprali. Nakonec se k nám dobelhal jiný pes a snažil se nás všechny uklidnit. Pouhé štěkání ale nepomáhalo. Zatímco jsme se přetahovali o kost, doga mi silou přece dokázal kost vyrvat a pak s ní utíkal pryč. K němu pak dobíhali jiní psi a slavili obrovské vítězství, když prchali. Šly slyšet všelijaké štěkání....

''Opravdu děkuji za pomoc, pouze štěkat na útočníka je na prd!'', rozzlobeně jsem na něj vyjela. Nečekaně ten ovčák si lehl na zem a kňučel tak hlasitě, že mi to rvalo uši.

''M...moc se ti omlouvám, opravdu jsem chtěl pomoct....'', kňučel dál.

Mě to ale pořádně lezlo na mozek, takové chování jsem nikdy neviděla. No to, že si lehl, pohoda, ale takhle kňučet, jakoby spíš brečel...

''Ok, nevadí ale teť jsem přišla o neskutečně cennou kořist...''

''Aha, j....já taky nic nemám''

''Vážně?''

''Chtěl jsem se zeptat, jestli by ses se mnou třeba nepodělila, než teda přišel Oscar...''

''Oscar je ta doga? POČKAT, jak by ses podělil o kost, tys ji chtěl rozlomit na dva kusy, nebo co?''

''Třeba jo!''

Odfrkla jsem si. Takovýho psa jsem ještě neviděla. Aspoň má velkou fantazii, větší než já! Rozhodla jsem se vrátit k tý popelnici, kde jsem tu kost našla. S velkou pravděpodobností bych tam našla něco jiného, a ovčák? Omluvila jsem se mu, celý pak šťastný znovu vyskočil a štěkal radostí.....
Šel se mnou, byl hrozně rád, že mu pomáhám, protože už dlouho nenašel tak obětavého kamaráda jako jsem byla já. A co nechybělo? Byl stejný jako Antonietta.

''Jednou, když jsem se procházel kolem tohoto náměstí, potkal jsem tam malé ptáčky, hrozně cvrlinkali a bylo to moc hezké...''

''Já také potkala malé ptáčky...''

''Přemýšlel jsem jak se vlastně mají ti velící a barevní ptáci. Myslím, že moc dobře ne, jsou furt zavření v kovových klecích, třeba tak, jak jsem byl já''

''Tebe někam zavřeli?''

''Asi víš, co znamená ''útulek''?''

(Po chvilce přemýšlení) ''Jo''

''Jak se jmenuješ, jestli se můžu zeptat?''

''Mmmmm... H... Hope...''

''Pěkné jméno, já jsem Backy!''