HOPE - Belgický ovčák

2. (10.)

Měsíce ubíhaly rychleji. Stále jsem byla chytřejší ale ne tak jak by si to Caty přála. Stále mi rvala do hlavy, že kdybych zůstala sama, nepřežila bych ani do dalšího měsíce. Byla jsem někdy až z toho života tak vystresovaná ale vždy pro uklidnění jsem si říkala svoji větu: Já Hope, jsem se narodila abych si v životě užívala... Někdy mě to dokonce pomohlo.
V podstatě to učení nebylo těžké, jenom, když jsem byla od malička učená pouze pro život v pohodlí - to právě bylo těžké zapomenout. Rostla jsem jak z vody, byla jsem štíhlá, bystrá (ááá, pro sebe jsem byla okouzlující ^w^) už jsem nebyla to malé ufňukané stěně, dokonce jsem Caty velikostí přerostla. Byla jsem čím dál rychlejší, nechápala jsem, jak jsem to běhání dokázala dostat přes úroveň dokonalosti, byla jsem tak rychlá a hbitá, že by mě žádný chytač prostě v běhu nechytil. Caty si to také nedokázala vysvětlit ale byla na druhé straně z toho spokojená. Po těch měsících, pozorování chování ostatních psů jsem už pochopila jak to vlastně funguje.
Pokaždé, často ráno mě Cathrien budila a vytáhla mě na nějakou cestu. Pokaždé jsme si jako snídani převráceli jednu popelnici, dokud jsme něco nenašli. Povídala mi, že se i tou procházkou procvičuji výdrž.
Párkrát mě i Caty zavedla do jižní části města, mezi klikaté uličky, ukázat mi oficiální psí zápasy, vytvořené samotnými psy. Zde si mohl každý pes v rozmezí od jednoho roku přijít zabojovat si s dalšími komplici. Mohl si zde vybojovat odměnu, ke které patřila i úcta ostatních psů. Já jsem si vždy radši s Cathrien dívala, jak se tam ti dva rvou na kusy. Ani jsem na to neměla věk. Bylo mi vždy nepříjemné jak ze všech stran ostatní štěkají a fandí tam. Jenom, že byli hrozně hluční...
Právě tady se prý Dastin rád pral s ostatními. Byl celkově král dva roky, dokud ho někdo jiný nevystřídal. Proto má na sobě tolik jizev z těch bojů.
Po čase mi Caty popsala jednu smečku, z níž dva jedinci mi v parku zachránili život. Pocházeli ze smečky, která se jmenovala BraveDogs. Zná je skoro každý, ovládají značně velkou část severní části města. Jejich název smečky dosti popisuje jejich osobnost. Ne, že by je všichni ostatní přímo nenáviděli, ale rozhodně je každý nemá v oblibě. Jsou arogantní, snaží se být okouzlující, žijí značně elegantní život a skoro vždy jsou tak zlenivelí - skoro nikdy nepomohli ostatním smečkám v nouzi. Právě kvůli tomuhle je každý nemá rád. Nikdy jsem tedy nepochopila proč právě oni mi v parku život zachránili, když každý povídá, že by se na všechny rovnou vykašlali. Ve smečce BraveDogs převládají právě psi, plemene Husky.
Cathrien vždy nechápala, proč stále na sobě nosím ten klíč, který už asi nikdy nepoužiju. Já vždy odpověděla, že bude jako moje památka, aspoň mě každý díky němu hned pozná.
Jeden večer, při západu slunce, jsem ze střechy supermarketu pozorovala vzdálené mrakodrapy v prostřed města, jak se vztyčí k obloze. Caty ke mě přišla a později jsme si povídaly. Tam jsem se ji poprvé svěřila o mém minulém problému, který mi ničil život. (A když jsem o tom mluvila, to mé zvracení mi od doby, co jsem vyvrhla ten klíč definitivně zmizel. Už nikdy jsem nezvracela krev a konečně jsem se tedy začala cítit jako znovuzrozená). Byla z toho udivená, čeho jsem se potrápila - ten klíč mi prý pěkně prodražil žaludek, a ještě takové štěstí, že se mi pak nic horšího nestalo (a popravdě si já vůbec nepamatuji, jak mě se povedlo, něco takového pozřít).
Pak mi říkala mi, že za své mladí zažila stejný skandál jako já. Nevěřila jsem svým uším, tohle by mě nikdy u ni nenapadlo. Prý to nebylo zvracením, ale prosté lásky, která úplně vymizela z očí jejích majitelů. Proto skončila na ulici a radši žije sólo život. Povídala jsem ji, proč já jsem měla tak bídný život a proč mě nikdo neměl rád. Nikdy jsem nechápala chování Novy a mých sourozenců.
Po tom večeru jsem skoro zapomněla na všechny příbuzné z mého života v domě. Caty jsem si přirovnala k náhradní matce a bylo velmi podivné, že toto moje rozhodnutí sama respektovala.

Jednou mě napadlo se zeptat Caty, jestli by mě nenaučila lidskou řeč, protože jak jsem viděla - od malička by se mi hodila. ''Noo, já umím pouze trochu jejich řeč, ale ono samo je těžké se ji naučit'', povídala mi. I tak jsem neodmítla přijmout to, že budu žít mezi lidmi a nebudu jim nijak rozumět. Ale aspoň se stal zázrak v tom, že Caty prý někoho znala, kdo tomu úchvatně rozumí. Zašli jsme tedy k jednomu pejskovi, taky to byl toulavý pes. Byl to jorkšírský teriér jménem Teriér xD. Připadalo mi to jméno hrozně směšné ale co jsem měla dělat já, když se za to své jméno taky hrozně stydím. A ještě hůř, sám se po seznámení zeptal jak se jmenuji. ''Moc pěkné jméno'', pousmál se. Po pár hodinách strávených učení lidské řeči a hlavně porozumění bylo báječné. Když pak Caty od Teriéra schlýchala, že by bylo dobré abych se dále učila, poněvadž mě to ze začátku šlo, neuvažovala moc dlouho a zařídila, abych se k němu nadále docházela učit. Prý je to do mého života důležité. Netrvalo dlouho a já jsem se konečně naučila aspoň základní porozumění této řeči. Vlastně od té doby bylo pro mě vše tak jednoduché.

Blížilo se mi k jednomu roku a já jsem konečně vypadala jako belgický ovčák, měla jsem sice kratší srst, o to jsem měla krásnou, štíhlou postavu, byla jsem i inteligentní fenka. Dokázala jsem si představit v hlavě situaci a následně ji vyřešit. Díky doučování jsem dokonale rozuměla lidské řeči a úplně jsem na svou předchozí rodinu zapomněla. Už mě nijak nezajímal život v domácnosti, byla jsem plně přizpůsobena k životu na ulicích. Dokonce jsem se snažila nemyslet ani na Robbieho, jediného psa, který mi naprosto rozuměl ale už ho nikdy neuvidím. Ten mě vždy, když jsem na něj pomyslela, hned hodil do rozpaků - hrozně se mi po něm vždy stýskalo.
Už dávno jsem pochopila, že život pouličního psa má různé výhody. Můžeš si kamkoliv běhat, protože máš svobodu před usimat. Můžeš všude potkávat své další přátelé. Už dávno jsem si zvykla říkat těm strojům ''vlak'', dokonce jsem se už tolik nebála těch strašlivých zvuků, které vydávaly. Často jsem s Caty chodila za Dastinem a jeho smečkou je navštívit. Už několikrát jsem zahlédla ty ubohé může - chytače v akci, jak se několikrát snažili chytit nějaké další pouliční psy. Buď měli věčně smůlu, nebo se jim to párkrát povedlo.

Konečně jsem si užívala života, který mě byl dán. Říkala jsem si, proč jsem byla předtím tak zaslepená svým strachem z toho, že jsem se stala toulavým psem...

Každé ráno, z nádraží jsem vyrazila jak na procházku, tak i na snídani. Vždy jsem si někde převrátila popelnici a řádně se najedla. Poslední dobou jsem se více osamostatňovala a víc zapomínala na Caty. Nijak jsem si toho ale nevšímalamla - škoda, že ne. Začala jsem být nějaká....jiná. Vlastně takový bezohledný pes, co se staral pouze o sebe. Ale kupodivu to Caty moc nevadilo, poněvadž už i ve svých letech si chtěla už odpočinout, měla neuvěřitelných pět let. Proto jsem se na tuhle myšlenku pokaždé vykašlala.

Bohužel se blížil den zúčtování, na který jsem vůbec nebyla připravená a díky tomu se mi naprosto změnil styl života...