HOPE - Belgický ovčák

5. (25.)

''Běž radši do háje!'', naštvaně jsem si odfrkla.

On se samozřejmě začal smát a popostrčil nás. Znovu mě štípl do zadku ale to už jsem se nedala. Kopla jsem ho do tlamy a rovnou jsem se rozběhla do skupinky dalších psů. Antonietta rovnou za mnou. On a jeho společníci nás začali honit mezi uličkami. ''Stůjte!'', křičeli na nás. My jsme se tomu pouze smály, dokud jsem já nevrazila do jiného husky, který stál přímo přede mnou. Vůbec jsem si ho nevšimla ale to už jsem ležela na zemi. Koukala jsem na malamuta, který se rychle přibližoval.

''Ještě někdo nám chybí...''

''Ještě nepřišel?''

Povídala si skupinka psů, nejspíš čekající na někoho. Hned mě to popadlo a řekla jsem Antoniettě, ať jde hned za nimi. Vstala jsem, zbrkle se omluvila nechápajícímu se huskymu a šla za Antoniettou.

''Chybí vám někdo?''

''Ano, jste to vy?'', odpovídal chrt.

''Možná jsem to já!''

''Vážně?'', rozzářil se mu výraz.

V tu ránu přišel malamut a ti dva a rovnou se ohnali po mě. Díky bohu se chrt a jeho komplici ohnali po něm. Vlastními těly stáli přede mnou a vrčeli na ty tři.

''Soudruzi, Uhněte mi!''

''Nebudem!'', odpověděl sebevědomě chrt.

Já byla zcela udivená, že mě ochránili - že to pro mě udělali cizí psi....
Malamut se na mě také podíval, ale zlověstným pohledem. Ještě pro úplný zmatek k nám přišel jiný malamut, o kousek menší, než ten můj rival.

''Gherlicku? Co sem cpeš své packy?!'', zeptal se ho. ''Nikdo se nebude ohánět po mých psech...''.

Malamut zmaten tím, co mu bylo řečeno nedokázal říct nic, co by dávalo smysl. Několikrát zatřepal hlavou do stran. I přes to všechno malamut na naší straně pořád stál na místě, se vztyčeným ocasem a s upřeným pohledem na něj.

''Ale ten uhlík je....''

''Od teť je ten ''uhlík'' můj, sama povídala, že se přidala. Tím pádem teť spadá na moje velení....Tááákže si už teť můžeš pouze počkat na chutnou večeři, a nemusíš se o ni starat'', respektovaně se na všechny psi, včetně něj usmál.

Zaražený malamut si zlověstně odfrkl, naposled se na mě podíval a řekl mi poslední věty, než se tedy vůbec rozhodl, uražen odkráčet pryč.

''Mockrát vám děkuji, doufám, že to nemyslíte vážně....''

''Drahoušku, to ale myslím smrtelně VÁŽNĚ! Sama sis to zařídila, nemáš si dělat problémy, které sis udělala tak, abys se pak musela vrtat do ostatních a ještě je prosit o pomoc!'', zavrčel, ''Je to tvoje chyba'', neustále mi to opakoval, ikdyž jsem se snažila sebevíc něco říct, ''A teť padej něco najít, vrať se do šesti, sem k samému místu. A hlavně, aby jsi nepřišla s prázdnýma rukama!'', zavrčel a popostrčil mě. ''Jestli se nevrátíš, čekej tak smrt...''.

Já totálně dezorientovaná jsem běžela někam random. Dokud jsem se nevytratila z jeho očích, teprve pak jsem se zastavila. Za mnou dobíhala Antonietta, která to vše viděla a slyšela z povzdálí.

''A ty ho fakt budeš poslouchat?''

''A co tím sakra myslel?'', udýchaně jsem se zeptala.

''Nosit jídlo. Máš za úkol den co den jim nosit jídlo?! A prosím netřepej se, děsí mě to''

Opravdu z toho všeho jsem byla zcela roztřepaná. Takovýhle chování jsem už dlouho necítila. Možná jen tehdy, kdy jsem zvracela tu krev. Po těchto myšlenkách jsem se podívala na svůj, tehdy schovaný klíč v mém srsti, který soucítil se mnou a třepal se úplně stejně jako já.