HOPE - Belgický ovčák

7. (34.)

Ačkoliv se už rozednívalo, furt ve městě panovala tma. Skoro nikdo z lidí ještě nevycházel ze svých domovů, takže celá severní část města patřila jen psům husky. To ráno ale ještě nikdo nečekal, že se šílenou rychlostí k nám blíží hrozba a ne jen tak malá.
Žádná hrozba v podobě silné bouře nebo lidí toužící po odměně každého husky psa, včetně mě (protože se papíry s mou odměnou rozšířily po celém městě!)
Neznámá smečka psů se přihnala až k hranicím psů husky a zatím se neví co mají v plánu. Ačkoliv si každý dokáže představit, po čem asi touží...

''Antonietto.......no tak! Že tě třeba zabili neznamená, že se mi neozveš!!! Antonietto! Bože, kam by taková pokojová kočka šla, za novými kamarádkami?''

''Hope?''

''Antonietto, tady jsi!''

''Ty jsi mě hledala?''

''Jasně, chtěla jsem tě představit před nějakými psy''

''Něco jsem našla!''

''Co myslíš?''

Z poza uličky Antonietta vytáhla.............kostru rybičky xDDDD. Bylo mi děsně do smíchu, když jsem to viděla. To snad někde tu rybičku vzala z akvária pak ji sežrala a nakonec mi ji dává v tomhle stavu. Zároveň mě fascinuje, kdyby má teorie byla pravdivá ---> ty totální Antoniettiny skily <--- nikdy by mě nenapadlo, že by dokázala vyšplhat nekolik pater domu a pak by zase v klidu seskočila.

''Prosím tě, kde si to našla?'', několikrát jsem se zahihňala.

''Bože je odsud, z téhle uličky''

''Záleží, jestli odshora nebo ze země''

Antonietta se zarazila a nevěděla, co říct. Lapla jsem ji a radši jsme odtut vypadly.

''Jsem hrozně zvědavá, jak bude reagovat člověk, který tu rybičku vlastní..... Sorry, vlastnil...''

Pak jsem ji ještě musela vysvětlit, že ''Stáň'' už dávno propásla xD.

Odcházely jsme od uličky a ani jsme si nevšimly jiných psů, kteří k nám z povzdálí stáli zády. Nebyli to husky.

''Panebože, co to máš s čumákem?!''

''To nic.....nic zlého''

''Aha, takže tet říkáš, že jsem slepá, že to není nic vážného''

''Každopádně si to právě řekla....že jsi slepá''

Zahiňala jsem se a konečně jsem Antoniettu pustila na zem. Než zase chtěla něco říct, zaslechly jsme štěkání.

''Neříkej, že jdou po nás?!'', ozvala se Antonietta trochu více roztřepaná.

''Možná jo...''

Na zdech budovy se zjevily čím dál větší stíny rozštěkaných psů, které se rychle přibližovaly. Už dávno jsme vzaly packy na ramena a utíkaly o sto šest pryč. Kličkovaly jsme, párkrát zpomalily ale hned znovu zrychlily. Ocitly jsme se znovu na náměstíčku. Tam jsme zcela zabrzdily.

''Jsou to ti idioti?''

''Co?''

''Chytači!!!!''

''To je ten černý čokl!!!''

''WTF!?''

Daly jsme zpátečku a padaly pryč. Doufám, že nevrazím třeba do lampy....

Tentokrát jsme si našly alternativní cestu, abychom náhodou nepotkaly ty druhé psy a zároveň utekly těm dvěma chytačům.

''Hope!'',  v Backyho obličeji  zazářil úsměv, když nás spatřil. Sice nechápal, proč jsme byly tak zpanikařené...

''Sakra Backy'', zatáhnula jsem ho mezi dvě popelnice a všichni tři jsme se tam nějak nasoukali. Jako další co bylo,  jsme viděli nohy jednoho z těch hlídačů, který aspoň stál opodál. Rozhlížel se dokolečka a musel si párkrát zanadávat, poněvadž chytit psa, jako mě bylo nad jeho síly (a myslím i IQ). Měla jsem na něj takový vztek, když jsem si vzpomněla na Cathrien... Nevrčela jsem, tím bych nejspíš i na nás hloupě upozornila, ale jen tiše doufala, kdy nastane den, kdy se jim sladce pomstím.