HOPE - Belgický ovčák

3. (15.)

''Přemýšlím, jestli bych jim tě měl dát dneska.... nebo radši zítra...?'', pomyslel si sám muž a na chvíli to vypadalo, že mi rozumí. Hned, co vyslovil slovíčko ''zítra'', jsem začala štěkat a skákat, jak to jen šlo. Nejdřív se mně pořádně lekl - ve vteřině uhnul dozadu, ale ještě, že byl tak inteligentní a pochopil, o co mi asi jde (ani mu nepřipadalo divné, že já mu rozumím...). ''Chceš tu na chvíli zůstat?.... Hmmm, chceš!''.
Nakonec muž usoudil, že si mě na chvíli nechá.... nakonec až do celého konce týdne.

Trochu jsem se k němu chovala, jako ke kořisti. Když se ke mně přiblížil, spatřil vyceněné zuby a naježitou srst. Jediné co ho vždy chránilo, bylo pevné lano, upoutané kolem mého krku. Nijak mu moje chování nevadilo, stále počítal, že v místnosti, kde jsem pobývala, je vůdce on a ne já. Takže nechyběly nadávky, pohlavky a ani lehké kopance.
Krmil mě granulemi. Myslela jsem si, že musí také vlastnit nějakého psa.....nejspíš ,,domácího'', poněvadž já jsem se roky živila pouze odpadky a případně i jídlem z restaurace, granule se mi chuťově hnusily, ale nic jinýho jsem na jídlo neměla, musela jsem to sníst. Až potom jsem zjistila, že to jsou granule pro kočky. Jedna taková ,,micinka'' se přišla i na mě podívat. Povídala mi, že zde žije s páníčkem sama, nikdy ji nepustil na čistý vzduch, hrozně se o ni bojí. Byla jsem vskutku pro ni zajímavá, prý také nikdy neviděla pouličního psa, ještě k tomu se zajímavým klíčem na krku. Stále si se mnou povídala a já vždy jsem dělala, že ji pečlivě naslouchám, protože byla v povídání machr. Vydržela by dlouho, napadlo mě, že když říkala, že ty roky, strávené o samotě si nemohla s nikým povídat a najednou se objevím já, musela být tak šťastná...
V tom ji lituji, přece se musela nějak rozmluvit, celé hodiny ji to trvalo a ještě neskončila. Navíc, být stále zavřená doma a pouze se dívat ven přes okno, není od jejího panička vůbec pěkné, je to pro ni každopádně nezdravé....
Muž ke mně přicházel pouze každé ráno a posílal mi po zemi misku s granulemi a opatrně misku s vodou. Micinka, jejíž jméno jsem zjistila později, Antonietta, za mnou přicházela skoro vždy. Byla velmi chytrá a jak už zmíněno, dost upovídaná. Dokázala si otevřít dveře do verandy. Vždy jsem zahlédla její krásně hedvábnou šedou srst a huňatý ocas. Párkrát jsem se rozpovídala i já. Vysvětlovala jsem ji, jak to tam venku vypadá, hlavně z té dobré stránky...
Radši jsem se moc nezmíňovala o svém dětství, stejně by ji to moc nezajímalo.

Zcela nečekaně se na konci týdne - den před odvedením za chytači, objevila vánice - velmi intenzivní a silná. Trvala několik dní. Až potom se zjistilo, jak to skončilo. Zasypala toho hodně. Cesty, zaparkované auta... Viděla jsem to pouze z okýnka, které bylo z poloviny zasypané, stálo hned nade mnou.
Mezi lidmi nastaly rozpaky, silnice se čistily těžce, ani normálně chodit jste nemohli. Ještě k tomu byla obloha stále tmavá a sníh nepřestával padat.