HOPE - Belgický ovčák

4. (17.)

Tohle místo ve městě jsem vůbec neznala. Poznala jsem, že se ale jedná o obytnou zónu s domečky. Křižovatek tu byla velká spousta, tak jako lidí, co se ve sněhu brodili a částečně mě sledovali.
Trvala ale doba, než jsem se vůbec dostala na hlavní silnici. Nebylo to jenom kvůli sněhu, skoro každý domeček mi připadal stejný jako ten předtím. Furt jsem bloudila než jsem se dostala na místo, už uvedené.
''Hmm, a co teť?'', pomyslela jsem si. Jedna ze značek ukazovala jména dalších míst. Mezi nimi byl i park. Pokud mysleli ten samý park, ve kterém jsem už byla....značka ukazovala šipku na levou stranu. Tam silnice pokračovala. Ve vteřině, když jsem se chtěla rozklusat, slyšela jsem známý hlas, co pověděl moje jméno.

''Antonietto?! Ale ty jsi.... chtěla zůstat s tvým páníčkem...''

''Pravda, ale neuvědomila jsem si, že většinu mého života mi dával pouze jídlo a pití, mazlit se se mnou nikdy nechtěl'', pousmála se, ''Dobrodružství mám ráda...''

''Vždyť jsi nebyla nikdy venku?''

''...prolízala jsem skříně...''

''Aha...'', odfrkla jsem si.

Po menším rozpravovaní mi Antonietta slíbila, že se nebude zdržovat a bude se chovat, jako můj další ocásek. Tak jsem nakonec souhlasila, přemýšlela jsem, že by se mi každopádně hodila (ale nenapadlo mě k čemu)

A tak jsem pokračovala, společně s kočkou. To mě připomnělo jak já jsem s Cathrien chodila na cesty. Jak jsem ji věrně sledovala a skoro nikdy jsme nezastavovaly...

V tomhle případě jsme se zastavovaly mnohem častěji. Naše ,,micinka'' kvůli tomu, že nebyla nikdy venku, neměla takovou výdrž. Znovu jsme se zastavovaly, protože Antonietta byla unavená. V tom mě ale popadla myšlenka...

''Vlastně Antonietto, jak jsi mě tak lehce našla když jsi povídala, že většinu života jsi byla zavřená doma? Nemůžeš si tak dobře ty ulice pamatovat...'', upřela jsem na ni pohled.

''Noo ano, neznám cestu ale mám čich jako ty...'', odpověděla mi a dále v klidu si čistila srst. ''Krom toho, použila jsem čich z důvodu, jestli ty stopy ve sněhu nejsou právě tvoje...''

Odfrkla jsem si, nakonec jsem si uvědomila, že nebudu asi tak chytrá, jak jsem si myslela.

''Tak dobře... ale prosím tě, už mě ty ,,přestávky'' nijak nebaví...''

''Ale já za to nemůžu...''

''Právě proto naskoč...''

''Co? Kam?''

Poukázala jsem si na svůj hřbet. Celá lehce rostřesená si opatrně Antonietta naskočila na hřbet a ještě mi řekla, ať jdu radši pomalu. Pousmála jsem se a začala jsem klusat. Nakonec si Antonietta zvykla na moje záda a v klidu a pohodlně si na mě ulehla a packami se přidržovala můj krk.