Fragile Rose II

~2~

Zayn

„Pane Maliku?" „Melody?" Otočil jsem se k recepci. „Pan Rickman Vám tu nechal vzkaz, máte se kolem čtvrté hodiny dostavit k němu domů." „Dobře, díky. Naschle." Na shledanou." Zatrylkovala mi ženština do zad a já vyšel do upršeného dne. Tak, jak bylo venku jsem se cítil i v sobě.
S potlačením nadávek na několik debilů, kteří ani u přechodu nezpomalili a ohazovali chodce špinavou vodou, jsem se doklopýtal v nečasu do protější ulice pro auto.
Už by ti, co opravují naše podzemní garáže, mohli začít něco dělat!
Serval jsem ze sebe v autě promočené sako, mrskl s ním na zadní sedadla a rozjel se k domovu.

„Nazdar chlape! Nezlobil jsi?" Drbal jsem za ušima psisko, se zakurvováním a výkřikem, jestli si ze mě dělá prdel, jsem se díval, jak letí k bráně, vymete všechny kaluže a nezapomene se v nich vyválet.

„Jacku! Ty blbečku... Udělej krok a vykastruju tě!" Pohrozil jsem psovi, na kterého to zjevně zafungovalo. Trpělivě čekal, než jsem se vrátil z koupelny s hadrem, do které jsem mu otřel packy a pak jej zahnal do koupelny.
Opět jsem vypadal, jako kdyby na mě někdo vylil několik litrů vody...

Za pět čtyři, jsem se hnal do garáže a a vyrážel směr Alan. Dlouho nebyl v práci, nechal mi vše na starost... Hlavou mi jelo, jestli se doma u něj něco nestalo, s jeho dcerou nebo Stellou a srdce mi nepříjemně bouchalo celou cestu.

Stepujíc u zvonku, kdy dlouho nikdo neotvíral, jsem se šacoval. Bylo čtvrt na pět, omluvu jsem měl na jazyku a byl bez mobilu. Tak znovu... Zvonek drnčel a konečně jsem uslyšel pohyb.

„Dobrý den?" Vydechla dívka, co mi otevřela nejistě. Z fotek, které měl Alan v kanceláři, se kterými se tak rád chlubil, jsem ji poznal okamžitě. Jeho malá Chloe... No malá... Byla o hlavu menší jak já, ale tím její „maličkost" končila. Potlačil jsem uznalé hvízdnutí a dával si s pozdravem na čas.
„Kdo jste?" Jímá ji podezření a nejistě se zamračí. „Zayn Malik. Obchodní partner tvého otce. Hádám, že ty jsi Chloe." Natáhl jsem dlaň k pozdravu. Přijala ji jen kvůli slušnému vychování a neušlo mi, jak si předek trička stahuje níž a dává tak na obdiv prdelku v tangách. Zapomenout, že má rovnou za zády zrcadlo... Její chyba, moje výhra. Drze se dívám do odrazu a přemýšlím, jaké by bylo ji po prdelce plácnout.
„Jo... Táta tu není, před chvíli odjel. Někdo mu volal, asi něco akutního." Vrátí mě to reality, alespoň na pár vteřin.
„Aha. Nemohla bys mu zavolat, kdy se vrátí?" „Proč mu nezavoláte sám?" Rudne. Přejíždím ji od hlavy k patě a mám šílenou chuť ji zatlačit do domu a ojet ji o první, pevnou věc co v hale najdu. Třeba ta komoda, hned zkraje u zdi...
„Rád bych, ale zapomněl jsem si mobil. Je dost možný, že mi volal, že je pryč, ale... Schovka?" Vydechnu pobaveně, když si krkolomně dřepne a vytáhne zpod květináče krabičku, kde už je několik nedopalků. Alane, Alane, ta tvoje květinka opravdu není taková, za jakou ji máš.
„Občas se hodí, ne?"

„Hodná holka, co?" Nedalo mi to. Panovalo mezi námi ticho a já si její rozpaky užíval. „Prosím?" „Ostatní nedopalky jsou bílý, takže lehký cigára... Tatínek tě popsal, jako slušnou, hodnou holčičku a ty přitom taková nebudeš, co?" „Soudíte podle cigaret?" Vzdorně vystrčí bradičku. „Tatínkovy holčičky asi nenosí tanga a nemají nad zadečkem tetování. Zrcadlo, princezno." Dodám, když znejistí a hlavičkou ji šrotuje, jak toto vím.

Jak dlouho bude Alan pryč? Stihnu ji překecat, aby mi dala?

„Dokonalá prdelka. Nechceš se na chvilku obrátit?" „Zavolám tátovi a přijdu vám říct!" Je vzteklá, div ji z očí nesrší blesky. „Jsem Zayn, princezno, nemusíš mi vykat."

Naštvaně zabouchne, já dusím smích a napaluju si další cigaretu. Musel jsem polohlasem, sám pro sebe uznat, že byla až moc hezká a paranoia Alana, aby ji někdo neublížil byla na místě. Nicméně... Já zas věděl, co on ne. Tohle malý, sladký a nevinný sluníčko, se občas ukázalo v klubu a v něm způsobila napnuté džíny kompletně všem.
Vrtěla prdelkou do rytmu a kam oko dohlédlo, všichni borci zbožně koukali a nepochybně jim hlavou jelo to co mně; neošukat takovou prdelku, byl by to neodpustitelný hřích.