Fragile Rose II

~51~

Chloe

Týdny života se Zaynem, se překlenuly do měsíců a ty do let. Svým způsobem jsem byla šťastná. Měla jsem to, co jsem chtěla. Nemusela jsem nic skrývat ani nikomu lhát... Počáteční štěstí se rvalo s výčitkami, co táta. Jak jemu je, co dělá a tak... Jenže, postupem měsíců, mi to začínalo být jaksi jedno.
Dopis, který mi nechal a já jej už znala nazpaměť, mě utvrdil jen v tom, že je to dobře. Udělala jsem to, co jsem udělat měla a věděla, že nemám proč litovat.

Jo... Chyběl mi pořád, ale méně a ze mě už nebyla ta malá, ustrašená holka, co nic nemohla a chtěla vše, co ji táta odmítal dát. Teď jsem to měla a to bylo hlavní.
Měla jsem Zayna, volnost, mohla cokoliv... Lhala bych, kdybych se kvůli vzpomínkám několikrát nerozbrečela, ale vzpomínky na život s tátou, vymazával jakýmsi způsobem Zayn. Dělal vše, jen abych se smála a byla šťastná a najednou, jsem v jeho domě sfoukla jednadvacet svíček na dortu, který udělal sám.

„Chutná?" S plnou pusou kývám, tisknu se do jeho náruče a ukládám si do paměti, jakou má hrdost v očích a jak se něžně usmívá.
„Na třetí pokus musel vyjít." Zamrká pobaveně, skloní se, slíbne mi ze rtů kousek čokolády a odnikud se mu zjeví v rukou obří kytice modrých růžích. O dvacet minut později jsem v posteli, netrpělivě čekám a přemýšlím, co jeho rozkaz o zákazu se hnout, znamená. Zavřel se v koupelně, když přišel, šeptal, že je to klišé a ví to, ale přesto, si nemohl pomoct.
Po koupelně jsou rozestavěné svíčky, po zemi plátky růží a vana je zahalená bílými kopci z pěny. Na jejím rohu stojí skleničky, ve druhém je kbelík se sektem a pohodlně opřená o jeho hruď, tiše mumlu, že už jsem plnoletá a jsem svou vlastní paní.

Vlastně... Spadl ze mě jakýsi balvan, co mě tížil.

„Jsi moje paní, koťátko." „Mhm..." Upíjím sektu, Zaynovi vkládám do úst jahodu, obalenou v čokoládě a znovu se o něj opřu.
„Asi nic řešit nechceš, jen relaxovat... Ale co teď, hm? Dala sis od školy pauzu... Chceš jít někam na vejšku?" „Nechci." „A co budeš dělat, hm?" „Proč mi to zní, jako kdybys měl nějaký plán?" Začal se smát, hladil mě po těle a kopnutím do páčky, připouštěl teplejší vodu.
„Co dělat u mě, hm? Nemám asistentku." „Nemáš?" „Vyhodil jsem ji." „Cože? To jsi mi neřekl!" „Nebyl k tomu důvod... Jinak to nešlo... Tak co, lásko, nechceš pracovat pode mnou?" „Myslíš to doslova i do písmene?" „Jistě." Tentokrát jsem se smála já a hlavou mi to šrotovalo.
„Taky jsem o něčem přemýšlela." „A o čem?" „Klape nám to...?" Malý, nenápadný otazník na konci, ani nezaznamenal.

„Víc, než dokonale... Upřímně, asi bych nikdy nepomyslel na to, že budu mít vztah, který bude trvat čtyři, nádherný, roky. A rozhodně nechci, aby skončil." Usmála jsem se, obrátila se bokem a hladila jej po tváři.
„Mhm... Za chvilku ti bude-" „Jsi škodolibá... Jo, jsem starej a vím to, koťě." „Haha! Nech mě domluvit!" „Tak co tím, chce básník říct, hm?" „Co třeba to, že když už nejsem vázaná na tátu ani kvůli věku a jsem plnoletá, tak bychom mohli mít miminko...?" Zarazil se, na sucho polkl a pozvedl obočí.

„Myslíš to vážně?!" „Zaynie, víš že jsem ho nechtěla jen kvůli věku... Co mi teď brání, hm? Už předtím jsme to nakousli... Já na školu jít nechci, nepadá mě žádná, co by mě bavila. Budu pracovat u tebe a pak... Třeba se to podaří a budeme malé čekat." Nejistě se usmívám, hryžu si ret a jemu do očí vstupují slzy.

„Zaynie, co je?" „Promiň." Bleskově se vytáhl na loktech, omotal kolem sebe osušku a nechal mě ve vaně samotnou. Našla jsem jej dole na terase, kouřil cigaretu a seděl na schodku.

„Zayne?"

„Mhm?" „Co se děje?" Obrátil hlavu, zahnal mrknutím slzy a pak se uchechtl.

„Promiň... Já vím-vím, že jsme o tom mluvili a plánovali si to, jen-" „Nechceš?" „Právě že chci. Jen mě nenapadlo, nebo spíš jsem si nikdy reálně nemyslel, že bych opravdu mohl být táta a mít v náručí malý miminko, který budu učit chodit, mluvit... Který mi řekne „tati" a žena, co mi ho porodila, se mi stulí do náruče, dá mi pusu a řekne, že mě pořád miluje jako na začátku vztahu... Já... Změnil jsem se, jasně... Tys mě změnila, ale nemůžu zapomenout, na svoje chování předtím. Na ty kurvy, na facky, co jsem jim dal... Ani na to, jak jsem se choval k tobě, jak jsi kvůli mně plakala a bála ses mě... Já tě miluju, víc, než si myslíš a vztah s tebou-to že se mnou žiješ, že ses vzdala vlastně táty... Moc to pro mě znamená, ale je pro mě šílený pochopit, že bys mi chtěla dát dítě. Jsi mlaďounká a místo plínek, bys měla myslet na párty... Nevím... Jasně že ho chci! Že se o něj chci snažit a chci tě svírat v náručí, až mi řekneš, že budu táta, ale... Po tom všem, co jsem dělal, čím jsem si prošel... Je to zvláštní."

„Jenže tím, čím jsi byl už dávno nejsi. Pár let... Jsi úplně jiný. Chci čekat tvoje dítě... Možná jsem mladá, ale... Právě proto to malé chci. Nestojím o párty, to přece víš. Nejlíp mi je s tebou... Jediná kamarádka, se na mě vybodla kvůli tobě, a jinou jsem nikdy neměla... Já... Potřebuju jenom tebe." Mumlu, klekla jsem si za něj a omotala kolem něj ruce.
„Všechno, co se mezi námi stalo předtím, než jsme spolu začali chodit jsem zapomněla. Je to minulost." „A co když to pokazím?" „Jak?" „Co když se nám narodí miminko, třeba chlapeček a mně rupne v hlavě a začnu se chovat jako otec?" „Zayne... Byl to grázl! Ublížil ti a ty víš sám nejlépe jak! Vím, že když budeme mít miminko a to bude růst, tak se nikdy nezachováš, jak se choval tvůj otec! Nesnášel jsi ho, nesnášel jsi, co dělal... Budeš úplně jiný!" „To mi tak věříš?" „Miluju tě, jistě že ti věřím!"

Slabě škytl, opřel se o mě plnou vahou a hladil mě po rukou.

„Zblázním se, jestli o tebe někdy přijdu." „Nepřijdeš." Zašeptala jsem mu do vlasů a potlačila své škytnutí. Dojalo mě, jak to všechno říkal, jakým tónem, s jakým strachem...