Fragile Rose II

~54~

Chloe

Zaynovi tmavé oči, nahradila jiskrná zeleň. Usmíval se na mě lékař, sestřička mě uklidňovala, že je vše v pořádku, že jsem v dobrých rukou a nemám se čeho bát...
Další lékař, za mou hlavou, mi dal na ústa masku a já se propadala černotou... Bolest, kterou jsem pár hodin pociťovala, mizela, ztrácela se...

Přivykala jsem si na tlumené světlo. Pípání přístrojů prozrazuje, že jsem v nemocnici. Že strach, který jsem v sanitce cítila, byl zbytečný.
Bezmocnost z pocitu, že bych mohla zemřít, mě svazovala stejně jako bolest, ale teď? Přivykla jsem si na světlo a do stropu se pousmála. Bezděky pohnula dlaní a navedla ji na bříško, jenže-jenže to bylo prázdné.

Srdce mi buší, chci se uklidnit, zkouším druhou ruku a o něco se dlaní otřu. Teprve teď, mi mozek začíná pracovat více.
Kolem mě se vznáší parfém, který jsem cítila už několik let jen z jednoho muže. Slyším něčí, pravidelné oddechování.

„Zayne?...Zayne?" Vpletla jsem prsty do uhlově černých vlasů a slabě jejich majitele zatahala. Začal se probírat, zabručel rozespale a narovnal se. Ruka mi spadla zpět do lůžka, semkla jsem víčka. Byl to zcela mimovolný pohyb, ale šíleně bolestivý. Přišla jsem si jakou loutka...

„Koťátko... Zdál se mi sen. Že říkáš, moje jméno... Kočičko, jak dlouho budeš ještě spát? Nezvládám to bez tebe."
Oči jsem měla stále zavřené, cítila jsem, jak se mi derou slzy...
„Kde je?" Šeptla jsem zničeně, odmítala si připustit myšlenku, že já jsem v pořádku, ale o maličké jsem přišla.
Zaynovi se zadrhl dech, lapavě se nadechl a já na něj pohlédla. „Kde je maličké?" „Lásko-" „Kde je?!" Škytla jsem a slzy mi začaly pozvolna stékat po tváři.
Jeho otálení mi na klidu nepřidalo, spíš naopak.

„Lásko, uklidni se! Je v pořádku! Maličké je v pořádku, stejně jako ty." Tentokrát to byly slzy úlevy. Zavřela jsem oči, skousla si v jakémsi náznaku křečovitého úsměvu ret, a na tváři mě zalechtal jeho dech.
„Je v pořádku! Vše je v pořádku! Maličká je na novorozencích a je překrásná! Měla kolem krčku omotanou pupeční šňůru, ale nijak ji to neublížilo... Nechtěj po mně, abych řekl, co ti bylo. Nerozumím tomu. Nejsem doktor, ani laicky tomu nerozumím, ale bylo to za pět dvanáct. Mohl jsem o tebe přijít. O tebe i o maličkou! Zbláznil bych se, Chloe... Bože! Miláčku, neplač prosím! Jsem u tebe, vše je v pořádku, ano?" Kývám, moje dlaň se setká s jeho na mém břiše a něžně mi dlaň stiskl.

„Chci ji vidět." „Zeptám se doktora, ano? Půjdu za sestřičkama, aby doktora zavolaly... Koťátko, hned se vrátím, ano?" Mumlal mi do úst, odešel, přišel za pár minut a něžně se usmíval...

„Je nádherná." Až po týdnu – dle doktora jsem se neměla rozrušovat – jsem mohla za malou. Doteď za ní chodil jen Zayn a já bych přísahala, že z jeho oblečení, hlavně z  trik a košil, cítím typickou, dětskou vůni. Záviděla jsem, že ji může chovat, že se s ní mazlí...
„Je dokonalá." Stiskl mi Zayn boky, cestou na novorozenecké. „Je po tobě! Modrooká blondýnečka..." Křečovitě jsem se usmála a zvedla hlavu.

„Nepochybně bude i stejně žárlivá." „Žárlivá?" „Žárlíš, že jsem ji mohl chovat. Myslíš, že ona nežárlí, že maminčinu náruč ještě neokusila, zatímco tatínek se s maminkou neustále mazlí?" Pitomě jsem se uculila, zastavil se a zastínil mě svou postavou.

„Strašně jsem se bál, že vás ztratím. Pak jsem viděl tebe a pak ji. Nechtěl jsem ji chovat, bál jsem se. Že mi spadne, že ji nějak ublížím, protože je maličkatá... Až když se o kus dál, mazlil nějaký táta se svým mimčem, tak jsem se odhodlal... Chloe, ona je ten největší zázrak, jaký se mi kdy stal. Začalo to tebou, šancí, kterou jsi mi dala. Tvým odhodláním mě změnit, donutit mě milovat tě, chránit... Ona je to, co potřebuju. Stejně jako ty. Mám dvě, krásný princezny, nenechám si vás vzít, nedovolím, aby se vám něco stalo a nikdy se nezbavím jakéhosi pocitu viny o tom, že jsem tomu co se stalo, měl zabránit."

Vyvracela jsem jeho tvrzení. On za to nemohl, byl tím posledním, kdo by na sebe mohl vinu házet. Nikdo za to nemohl. Prostě se to stalo...

Utíral mi slzy, konejšivě se usmíval a hladové, dlouhé polibky, vyplnily několik minut.

Mapoval mi dlaněmi tělo, majetnicky mi svíral zadek, sem tam zavrčel... Odtáhla jsem se od jeho úst a zakousla se mu do krku.
Slastně zachrčel, usmál se a přikládal mi dlaň na tvář.

„Dnes budete spinkat doma... Koťátko, nepustím vás z náruče." Usmála jsem se, vklouzla znovu pod jeho paži a po deseti minutách od tohoto, jsem konečně mohla vzít do náruče naší holčičku.

******************************************
Děkuji za komentáře :o) Jsem ráda, že vás "happy end" těší :o) Nakonec jsem se rozhodla, že i toto skončí stejným počtem kapitol, jako původní verze. Tak snad za chvíli bude i poslední kapitola :o) 
♥♥♥