Fragile Rose II

~53~

Háleluja! =D 
Myslela jsem, že se ukopíruju... Teď vyvstává otázka, zda striktně skončí příběh na čísle 55, nebo jej protáhnu třeba do 60... Bude to překvápko jak pro mě, tak pro vás :o) 
**********************************************

Zayn

V sanitě jsem sledoval počínání lékaře a záchranářů. Lékař ji uklidňoval, přitom byl sám bledý. Nerozuměl jsem jejich kecům ani slovo, používali latinský výrazy a hlas do vysílačky naléhavě cosi oznamoval.
Ignoroval jsem ten sžíravý pocit, skláněl se nad ní a šeptal, jak to bude dobré. Jak budeme mít maličkou za chvíli s námi. Očima se usmívala, šeptala na souhlas a hladila mě po tváři.

„Tam nesmíte!" „Měl jsem být u porodu-" „Pane Maliku!" Sestřička, co se mě pokoušela zadržet, úlevně vydechla. Lékař ze sanity se objevil u dveří v předsálí a vzal mě kolem ramen.

„Tohle není porod." „Cože?!" Ničemu, co mi říkal, jsem nerozuměl, ale když skončil, zachytil mě na poslední chvíli. Opřel mě o zem, pleskal mě po tváři, kontroloval mi pulz a já to pořád nechápal. Nechápal jsem, že se v těle Chloe cosi pokazilo, a teď ji to ohrožovalo na životě. Její život byl v ohrožení, stejně jako život maličké.
Nechápal jsem, že moje mladá přítelkyně, bojuje o pár metrů dál, za pár zdmi, o život. 

Po celou dobu čekání, bez jediné informace, co se na sále děje, jsem čekal v chodbě. Seděl jsem na zemi, hlavu si držel v dlaních a odmítal připustit možnost, že mi doktor řekne, že umřela. Ona, nebo malá, nebo obě.

Co bych dělal? Zvládl bych to? Jak...

„Pan Malik?" Přelomila se třetí hodina čekání, zoufalých modliteb a slibů. „A-ano." Operatér vypadal unaveně, skoro na pokraji zhroucení, ale hrdě se usmál.

„Bylo to za pět dvanáct, ale vaše žena i holčička, jsou v pořádku." Mátožně jsem se vytáhl na nohy, teď znovu seděl. Zacpal jsem si ústa dlaní, od země pohlížel na muže, který mi najednou přišel jako anděl – cítil jsem k němu neskonalý pocit vděčnosti a smekal v duchu, před všemi chirurgy a lékaři.
Znovu se přátelsky usmál a přiklekl.
„Slyšíte, pane Maliku? Jsou v pořádku. Obě!" „Co se vlastně stalo?" Ptát se, bylo vlastně zbytečné. Moc jsem tomu nerozuměl. Pochopil jsem jen ten jeden, z mnoha bodů o kterých mluvil. Holčička měla kolem krčku omotanou pupeční šňůru... Neoperovat Chloe, nepřežila by. Porodila by ji mrtvou.
„A operace naší malé neublížila?" Doktor se pobaveně usmál, pomohl mi na nohy a odváděl mě dovnitř. Zatlačil mě do malé místnosti, navlékl na mě plášť, čepku na vlasy, ústenku a musel jsem se přezout do bot nějakého chirurga...
Nechápavě jsem mumlal, kam mě vede, proč mi neřekne, co je s mou holčičkou a nedal mi ani odpověď na dotaz, kdy budu moct vidět Chloe.

„Vaše žena si chvíli poleží na JIPce a-" „A moje dítě?!" „Nekřičte, tatínku..." Lapavě jsem se nadechl, střelil pohledem od miminka v inkubátoru k doktorovi a znovu zpět.
„Je narozená jen o pár dní dřív, v inkubátoru bude jen dnes. Je v naprostém pořádku..." Usmíval se lékař, přes sklo jsem viděl, jak se k inkubátoru naklání další lékař, mně věnuje úsměv a něco u malé kutí...

Pod menším úplatkem, jsem mohl zůstat na JIP. Sice jsem se nesměl hnout od postele, i cestou na záchod, mě personál propichoval pohledem, ale... Potil jsem se v plášti a návlecích na botách. Nemohl jsem ani zakašlat... A pendloval mezi Chloe a holčičkou na novorozencích. Neměl jsem odvahu, si ji pochovat a odhodlal se až druhý den, kdy byla na světě a já viděl, jak se o kus dál mazlí nějaký otec se svým dítkem.
Záviděl jsem...

Držel jsem na lokti svou holčičku, zabalenou v růžové, nemocniční zavinovačce a nemohl se vynadívat.
Byla nádherná! Kopie Chloe bez jediné odlišnosti. Stejné oči, už teď jsem věděl, že bude blondýnka. To světlé chmýřičko určitě neztmavne a dokonce jsem se nemohl zbavit dojmu, že jemně zkřivená pusinka, je stejná jako ta Chloe.

„Říkal jsem si, že když budu jednou táta, budu chtít prvně kluka. Aby pak další děti, měli zastání, ale teď... Nedovedu si představit, kočičko, že bys byla chlapeček." Malá jen mrkla a spokojeně vydechla. Hladil jsem ji ukazováčkem od spánku k bradičce a slabě ji na ruce pohupoval. Usnula, já se loučil a zblbnutý z ticha, které mezi miminky panovalo, jsem na sesterně šeptal, jestli můžu přijít ještě večer...

Byl jsem unavený, vyčerpaný, nevyspaný. Bál jsem se usnout, že se mezitím Chloe vzbudí. Že to prospím, že nebudu první, koho uvidí a že já nebudu první, kdo uvidí její oči.

Jenže teď už jsem to nevydržel. Plenty kolem byly zatáhnuté, dávaly nám jakési soukromí a já se odvážil položit si hlavu do lůžka, k jejímu boku.
V duchu jsem si opakoval, že jen na chvíli zavřu oči, na pár minut. Tak na deset... To se přece nic nestane.