Fragile Rose II

~5~

Chloe

„Čeká na tebe tatínek, zlatíčko." „Stalo se něco?" Přitiskla jsem se do její náruče. Objala mě, tak jak to uměla jen ona.

„Běž za ním." Drží mě sotva minutu a pustí mě. Nechala mě stát v hale, a já zaraženě pozorovala kufry, které patřily její osobě. Mířila jsem k tátovi a nic nechápala. Vždy, když se vrátila tak se chovala... Jinak, ale teď? Jo, bylo to jiný... Ale "jiný" tak nějak špatně.

„Tati?" Klepla jsem do dveří pracovny a vstoupila. S nepochopením vepsaným ve tváři, jsem se dívala na něj a jeho společníka.
„Chloe, pojď dál a zavři dveře." „Co se děje?"
„Pozdrav?" Pozvedl táta obočí směrem k Zaynovi. „Dobrý den." „Ahoj." Nic, žádný úsměv, gesto... Spíš vypadal, že ho přítomnost tady obtěžuje.

„Musím s tebou mluvit." „O co jde? A proč má Stella u dveří kufry? To jsi ji hned zaúkoloval, co je potřeba, že nestihla vybalit?" Snaha o vtip přišla vniveč. Táta si unaveně protřel oči a zavrtěl hlavou.
„Nechtěla, abych ti řekl pravdu, ale nebudu ti lhát. Stelle se udělalo během pobytu v lázních zle, volali ji záchranku. Po testech odhalili rakovinu, ve velmi pokročilém stádiu."
Zapotácela jsem se a spadla do silných pažích Zayna. Zareagoval okamžitě a uchránil mě od pádu hlavou, na roh komody.
Posadil mě do křesla, kde původně seděl on a opřel se o komodu.

„Chloe," Táta si klekl k mým kolenům a chytil mi dlaně do svých.
„Má velmi malou šanci se vyléčit, operace je velmi riskantní. Naštěstí," Zaklepal do stolu. „Výsledky neukazují metastázy, ale zdejší chirurgové ji odmítají operovat. Po domluvě s ní a se Zaynem, jsme se rozhodli, že ji vezmu do Švýcarska. Hledali jsme nejlepší z nejlepších a tamní doktoři souhlasí, že operaci provedou, ale rekonvalescence bude zdlouhavá.
Nedokážu ti říct, jak dlouho... Stella pro mě udělala mnoho a já ji to teď chci oplatit. Přenechal jsem Zaynovi na dobu neurčitou svůj podíl firmy, kterou bude mít nyní na starost. Stejně jako tebe. Pojedu se Stellou do Švýcarska a zůstanu s ní tak dlouho, jak bude třeba. Ale tebe tu samotnou nenechám. Zayn se uvolil, že na tebe dohlídne. Dnes se sbalíš a on si tě odveze. My večer odlétáme."

Nezmohla jsem se na nic. Civěla jsem do jeho vstřícné tváře a mátožně se vytáhla na nohy.

„Chloe-" „Jdu za ní!" „Slíbil jsem-" „Co?! Myslíš, že si ona myslí, že jsi mi řekl?! Že jedete spolu na dovolenou?! Je mi jedno, že jsi ji dal slib! Ona pro tebe udělala mnoho, ale pro mě víc! Chci jet s ní! Nechci tu být s ním!" „Chloe! Chodíš do školy!!!" „No a?!"
„Nech ji! Pochop ji, musíš ji pochopit. Byla malá, když přišla o mámu a oba víme, že pro ni Stella je něco jako matka. Ať se rozloučí, Stella není hloupá. Věděla už ve chvíli, kdy jsi ji řekl, že Chloe zalžeš, že řekneš pravdu." Zayn sundal z mé paže tátovu ruku a pokynul mi, ať odejdu.

Po hodině, kdy Stella seděla na pohovce a držela mě v náručí, se objevil Zayn. Přisedl si k nám a objal Stellu kolem ramen. Pohlédla jsem k němu a znovu pevně semkla víčka. Hlavou jsem spočívala na Stellině prsu a vnímala tlukot jejího srdce.
Pocit deja vu se dostavil. I o mámu jsem přišla díky rakovině a pár dní předtím, než zemřela, mě držela stejně jako Stella a já poslouchala její srdce.

Zvuk, který mi nikdo nevymaže z paměti...
Ukládala jsem si do paměti zvuk Stellina srdce, její hlas, vůni, vše co mi bylo tak blízké a milé.

Kolem těla se mi omotala další ruka. Otevřela jsem oči a setkala se s hnědou barvou. Zayn pokládal hlavu na Stellino rameno a volnou rukou mě objal. Ruka Stelly překryla jeho a oba nás políbila na čelo.

„Jste jak moje děti." Šeptla a oba jsme ji dali pusu na tváře.

„Víš, že jsi moje máma. Díky tobě jsem tam, kde jsem. Díky tobě jsem měl vše, co jsem potřeboval." Zašeptal Zayn a vysloužil si můj nejistý pohled. Díval se mi do očí a šeptal do ticha místnosti věci, které bych si s ním nikdy nespojila.
Stella se tiše smála, cuchala mu vlasy, doplňovala jeho povídaní o tom, jak jej vychovávala a já jen poslouchala.

„Nechci tě nechat jít, chci jít s tebou." „Vrátím se." „To řekla i máma a nevrátila se." „Holčičko, já se vrátím." Šeptala mi do ucha, když jsem stála u Zaynova auta. V kufru jsem měla svoje věci, učení, celý svůj život. Do našeho domu, se asi dlouho nevrátím...
Zayn přislíbil tátovi, že mě nenechá nikam jít bez dozoru, bude na mě dávat pozor a doslova si vydupal, že ochranku, kterou mi táta najal už jako malé, nepotřebujeme.
Slib, že mě bude do školy vozit i vyzvedávat, tátu umlčel a souhlasil.

Poslední objetí, pusa a slib, že si budeme volat a seděla jsem na sedadle spolujezdce. Cesta probíhala mlčky, ani rádio nezapnul. Bez hnutí brvy sledoval cestu, já si přehrávala život se Stellou.

Nikdy na mě nekřičela, vše se dalo vysvětlit bez řevu. Naučila mě spoustu věcí, byla tu pro mě pořád... Chtěla jsem ji to teď vrátit, ale nešlo to. Cítila jsem na tátu vztek a v myšlenkách jsem se utápěla i ve chvíli, kdy jsme zastavili.

„Myslela jsem, že bydlíš v bytě." Zašeptala jsem, když mi Zayn otevřel dveře a kousavě pronesl, jestli nechci vystoupit.
„Bydlel jsem." Strohá odpověď, bez nějakého náznaku přátelství.

Vzal mi většinu věcí a kráčel přede mnou ke dveřím vily. Byla moderní, ne jako naše, která vzezřením připomínala doby minulé, byť uvnitř byly výdobytky moderní doby.
„Ukážu ti, kde máš pokoj. Pak tě provedu domem." Kývnu, nemám sílu odpovědět. Jeho přístup jsem nechápala. Když už se nabídl, že mě bude hlídat, čekala bych... Vlastně ani nevím, co.

Otevřel dveře pokoje a trhnul hlavou.

„Pěkný." „Jo. Snad ti to tu bude vyhovovat. Pojď." Jako ocásek, jsem znovu šlapala dvě patra schodů. Patro pod mým pokojem okomentoval slovy, že tam jsou pokoje pro hosty, jinak tam není nic.

„Kuchyně, obyvák, jídelna. Z kuchyně můžeš na zahradu, stejně jako z obyváku. Koupelna." Trhne ledabyle ramenem.
„Zapomněl jsem; s tvým pokojem sousedí koupelna. Jinak to je asi vše. Musím jet něco zařídit, vrátím se asi kolem osmé. Do devíti buď doma, pokud někam půjdeš." Překvapeně jsem na něj vytřeštila oči. Udělal dva kroky a zastavil se na mé úrovni.

„Pomale slyším, jak ti hlavou vrzají kolečka."