Fragile Rose II

~45~

Chloe

„Tak co kino?" „Tati!" „Co křičíš?" „Vyděsil jsi mě...! Jo, bylo to super." Skopávám boty, zvedám znovu tašku ze země a rozbíhám se do schodů.
„Kam se ženeš?! Co mi něco říct, hm? Bavil by mě ten film?" „Nepochybně jo!" Houknu z patra, přemýšlím, jaké novinky se vlastně v kině hrají a sotva dám mobil na nabíječku, hledám film co by tátu zaujal a čtu si jeho obsah...

S úsměvem při vzpomínce na včerejší den se Zaynem, se převlékám a sotva na sebe pohlédnu do zrcadla, úsměv sjíždí.
Hlavou mi běhají myšlenky, proč tu je táta, proč není v práci a přemýšlím, co udělám až sejdu dolů. Euforie, co mě naplňovala se rozpadla v prach a já mám šílenou chuť křičet. Řvát, proč mi neřekl pravdu, proč mi celé ty roky lže... A sotva na to pomyslím, na všechny výčitky co bych mohla říct, dostaví se pocit viny.
Kde bych byla bez něj a Alice? Možná bych žila někde v děcáku, dělila se o pokoj s někým dalším, měla jen to nejnutnější pro život... Jo, žila jsem si až moc dobře a to jen díky němu...

Zařekla jsem se, že jednou na to přijde. Že jednou, si o tomto promluvíme a i když bude pravda řečena nahlas, tak se nic nezmění.
Bez něj, bych na tom nebyla tak dobře, jako jsem a i když jsem mu to nemohla přiznat nahlas, bez něj bych se nepoznala se Zaynem.

Masku, co jsem nasazovala po týdny skrývání o pravdě, co znám, i o vztahu se Zaynem, jsem sundávala jen se Zaynem. Ani ve škole, jsem si kolikrát nebyla jistá, kdo se na mě na toaletách dívá z odrazu zrcadla.
Ve škole, k této masce se přidala i další. Díky Kate... Ta se nesmířila s tím, že mám přítele a neustále na mě nějak dorážela. Když pochopila, že její pomluvy mi jsou ukradené, přitvrdila a brala si do úst tátu. Najednou všichni věděli, jaké to je u nás doma, jak mě táta drží zkrátka a že jsem rozmazlená princezna, co má vše na co ukáže.
Už předtím jsem měla jen ji, teď jsem neměla ani jednoho člověka, co by mi alespoň nějak naznačil, že se třeba bude psát nějaký test...

Po měsíci pendlování mezi školo a firmou, jsem byla na zhroucení. Ne vše bylo růžové, jak se zdálo. Zayn mi ukázal, jak umí být nepříjemný a hnusný, vzápětí se omlouval a šeptal, jak ho to mrzí a že ví, že je toho i na mě moc a snažil se mi pomoct. Mohla jsem se zbláznit... Horda papírů, několik jednáních, na kterých jsem musela být a ačkoliv jsem psala z toho zápis, zjistila jsem, že ničemu nerozumím a Zayn mi to pak musel vysvětlit.
Do toho škola, kdy jsem se sama, dobrovolně začala učit z hodiny na hodinu. Lezlo mi to krkem, několikrát jsem brečela Zaynovi v kanclu, že toho budu muset nechat a on, místo řešení povinností v rámci firmy, mi vysvětloval učivo, co jsem nechápala...

Po několika týdnech nepřátelství ve škole, jsem si zvykla a akceptovala to. Byla jsem už definitivně sama a pomáhal mi jen Zayn. Vyhovovalo mi to a i když jsem pořád měla pocit, že to nezvládnu, ke konci druhého měsíce, jsem byla uvolněnější a napomáhal tomu i táta, který mě jednou zas čas nechal u Zayna spát. Cestou pak domů, jsem hledala nové filmy a v duchu si nacvičovala, jak o nich budu mluvit... Zpětně jsme si je dodatečně opravdu pouštěli, a dál se falešně usmívali.

„Dobrý den, Chloe." Zoufale jsem v rukou zmuchlala papír s novou smlouvou a pohlédla ke dveřím.
„Přejete si? Pan Malik tu momentálně není." Přitáhla jsem si mobil blíž a očima dávala najevo, že tu není vítaný. Mood se však jen zazubil, zavřel dveře a zhoupl se na patách.
„Už jsem přestal počítat, jak dlouho tu pracuješ...?" „Skoro tři měsíce a ne, nemám zájem přejít odtud k vám. Můžete laskavě, odejít?" „Nebuď tak vznětlivá. Jen si chci promluvit." „Ve vší úctě, nemám proč s vámi mluvit." „Co kdybych ti řekl, že tvůj otec není tvým biologickým otcem." Jakmile začal, rozhodla jsem se hrát překvapenou. Chuť nasadit ledově klidnou tvář jsem zamítla.
Nechápavě jsem pozvedla obočí, usmála se a trhla rameny.

„Nevím, proč bych vám měla věřit. Snažíte se pošpinit mého nadřízeného a teď přijdete s tímto? To je opravdu ubohé." „Třeba mi věřit proto, že to je pravda? Nejsi jeho dcera." Uhnula jsem očima a snažila se začít třást.
„Měl byste odejít! U-uvidíme, co na to táta řekne, až mu povím, co říkáte!" „A co kdybych, šel za Alanem já první, hm?" Náhle stojí před stolem a já, ve vší zbrklosti vytáčím Zaynovo číslo. Musí přijít!

Mood se tváří jako vrah, úlisně si přitom přejíždí jazykem po rtech a skoro mimoděk, si rozepnul knoflíčky na košili.

„A co byste mu jako říkal? To co mě? To je kec! Nevím, co tu zkoušíte... Jako-jako... Proč bych nebyla jeho dcera?! A kdybych nebyla, řekl by mi to!" Uchechtne se, konečně mi Zayn vezme hovor a jeho „Chloe?" přeruším kašlem.

„Okamžitě odtud odejděte!" „Chloe," Pohlédnu k mobilu. Jen jedno slovo, z jeho úst a Zayn mi hovor típnul. Je mi jedno, že má právě poradu, na které musí být a nepochybně se tátovi nebude líbit, že odchází, ale... Tok mých myšlenek je narušený. Jsem na nohou, Mood mě drží za paže a spokojeně se usmívá.

„Jak se bude tvůj otec tvářit, až mu řeknu, že spolumajitel a přítel v jednom, má poměr s jeho holčičkou, co?!" „Prosím?" „Ale no tak!" Narazil mě na svoje tělo, marně se od něj snažím dostat. Sahá mi na zadek, mačká jej a prudce oddechuje.
„Vím to! Viděl jsem to... Měl tě tady, na stole a tys sténala... A jak krásně... Budu mlčet, Chloe, ale ty mi teď vykouříš! A pak," Vzal mě za bradu a sklonil se. „Mi ukážeš svoje nádherný tělíčko, v plné kráse!" „Prase!" Vyškubla jsem nějakým způsobem ruku a uhodila jej do tváře. Nečekal to, zavrávoral a mně se jej konečně povedlo odstrčit.
Vzpamatoval se však rychle a kancelář pročíslo moje, skoro až nelidské zaječení.

„Když budeš hodná, neublížím ti. Občas si to zopakujeme a ty a ten kokot, budete moct být dál spolu. Alan se nic nedozví a od tebe se nic nedozví ani Zayn, rozumíš?!" Sípe nadržeností, rozepíná si pásek, mě drží na stole a sotva má svoje kalhoty u kotníků, snaží se svléknout ty moje.
Bráním se, pouští mé ruce a chytá mě pod krkem. Po pár sekundách, kdy neustále tlak kolem prstů zesiluje, mi začíná scházet kyslík. Jen mlhavě zahlédnu Zayna, v tu chvíli už mám džíny shrnuté a sotva je Mood na zemi, sjedu ze stolu i já. Lapám po dechu, pláču a Zayn si o kus dál, dělá z Mooda boxovací pytel.

„Co se tu děje?!" Ode dveří zahřmí hlas. Uplynulo několik minut, během kterých jsem se uklidnila. Utěšovala se, že se nic nestalo. Že se mě nikde nedotkl, že... Sklopila jsem hlavu a pak se podívala na tátu. Zíral na Zayna, který uštědřil Moodovi poslední ránu a zvedl se z něj.
„Zayne... Pro Boha! Chloe, co se-Proč jsi...?!" Teprve teď si všiml, že jsem částečně svlečená. Zayn, aniž by se na tátu podíval, přešel rovnou za mnou. Vytáhl mě na nohy a s jeho pomocí jsem si zapla džíny, pak se k němu přitiskla.
„Co se tu stalo?!" Ticho se tátovi příčí, ale já mám pocit, že se zblázním. Bolí mě celý krk, sotva zvládnu polknout.

„Co se tu stalo?!" Zavrčí Zayn a oba se podíváme na trosku na zemi. Mood vypadá hrozně. Jeho obličej vykazuje známky, nezměrné dávky násilí.
„Pokusil se ji znásilnit! Přišel jsem, když ji měl na stole a snažil se ji svléknout! Alane, já ti říkal, ať ho vyhodíš! Kdyby ses nebál -"" „Nejsem tvoje." Zašeptám, Zayn ztuhnul a šokovaně na mě pohlédl. „On mi to říkal. Že nejsem tvoje... To tě vydíral, pokud ho vyhodíš, že mi to řekne?" Pár vět a mě to stojí obrovskou dávku sil. Uslzeně na Zayna pohlédnu, snažím se to prostě jen nějak hrát...
„Chloe..." Tátu zradí miminka. Nevědět pravdu, teď bych ji dostala. Odmlčí se, s bolestí v očích se na mě dívá a já se dál držím Zayna. Chce, abych šla za ním, ale to nejde.
V prostoru panuje ticho, které naruší uchechtnutí ze země.

„Jak dobře to hraje...!" Táta se probral z transu a přecházel k Moodovi. „Ano, není moje! Díky, že jsi to už řekl! Tady jsi skončil, Jeffrey-" „Vážně? A co Malik, hm?" Křečovitě stisknu Zaynovi zápěstí.

„On to ví! Ví o nás!" Zašeptám a po prvotním šoku, Zayn kývne a odevzdaně pohlédne k Alanovi.

„Co s ním?!" „Šeptanda, že má poměr... Smál ses, že jsou to jen hloupé řeči. Přece ses jej ptal a on ti nelže... Ne, nelže... Opravdu ne. On ti jen za zády píchá dceru!"