Fragile Rose II

~12~

Zayn

Vše, co jsem potřeboval, jsem už měl opravdu, definitivně vyřízené. Mohl jsem se zavřít před světem, uvěznit se s Chloe a... Šukat.

„Pane Maliku!"
„Pane Maliku!" Konečně jsem se obrátil. Melody přitančila, koketně se usmála a ptala se na Alana. Jízlivě jsem se usmál, stručně vysvětlil, že firma je nyní má a ona se nemá starat o nic jiného, než o firmu a vypadl.

V kufru auta jsem měl nákup a než jsem pro něj šel, stavil jsem se na kafe v nedaleké, maličké restauraci.

Popíjím kávu, čtu si noviny a do nosu mě uhodí známá vůně. Se zájmem se rozhlédnu a perierně vzápětí zahlédnu dokonalou prdelku.
Chloe, s nějakou kámoškou prošla kolem a usadily se u stolku. Pobaveně poslouchám rozhovor a opatrně noviny posunu. Prohlížím si slečnu, se kterou Chloe přišla. Není špatná, ale nějak mě neláká. Střelil jsem pohledem k Chloe a neujde mi, jak má tvářičku staženou vztekem.
Určitě nás neseznámí, hlavičkou ji nepochybně jede, zda bych tu její kamarádku nechtěl ošukat. Nechtěl, maličká, opravdu ne.

„Zayne?"
„Alane, jak se daří? Vše v pořádku?"

Počkal jsem, až dvojička odešla a sám se měl k odchodu. Sotva jsem nastartoval, displej oznamoval, že mi volá Alan.

„Zatím to vypadá všechno dobře. Dnes dělali další testy, pozítří půjde na sál. Jsi doma?" „Ne, v práci. Stellu máš poblíž? Že bych s ní prohodil pár slov."
„Akorát usnula, je z těch všech testů a vyšetření vyčerpaná. A Chloe? Kde je?"
„Doma. Neboj se o ni, je v pořádku."
„Do školy ji teda vozíš? A ze školy vyzvedáváš?"
„Jasně. Je v pohodě, učí se, poslouchá, doma funguje, nemůžu si stěžovat. Ale ty by ses měl zamyslet, musím říct, že rozkvetla. Když ji nedýcháš na krk-"
„Zayne, je to poslední, co mám. Co mi zbylo... Až budu zpátky a vrátí se, tak nepochybně znovu uvadne."
„Nemusela by, stačila by ji volnost."
„Ty ji necháváš toulat?!"
„Ne, jistěže ne. Ale nedýchám ji za krk ve chvíli, kdy si čte na zahradě, nebo děla něco na večeři. Není to jen křehká růže, nemyslíš?"
„Já vím... Máš pravdu, ale toho strachu se jen tak nezbavíš. Pozdravuj ji a mohla by mi třeba zvednout telefon, občas..."
„Zjevně voláš asi vždy nevhod, říkala mi, že jsi ji volal jeden den... Bere to tak, že když mluvíme spolu, tak kontrola asi proběhla. Zítra ti zavolá, tak snad ty budeš mít čas, abys ji to zvedl."

Byl jsem dvacet minut od domu, když se mi rozeřval mobil znovu. Napočítal jsem do desíti a hovor zvedl.

„Ano?"
„Maliku, musím s vámi mluvit. Ihned."
„Nepočká to?"
„Bohužel. Počítám s vaší návštěvou do půl hodiny."
„Kde vás najdu?"
„Doma, přece se nemyslíte, že teď jsem v kanceláři."

Střelil jsem pohledem k hodinám, kokot Mood mi zavěsil a já se mohl zbláznit... S odporem jsem se otočil a rozjel se k němu.
Pro příště si musím zapamatovat, že nemám být tak naivní.

Alan mi pomohl, doteď mi pomáhá, jemu vděčím za hodně – to, že mu chci ošukat dcerku je sice zavrženíhodné, odporné a kdo ví co, ale chtíči se těžko poručí – a Mood, který mi dal jasně najevo před lety, že nejsem dost dobrý, se znovu začal snažit, aby mě dostal na svou stranu.
Házel špínu na Alana, stejně jako před Alanem na mě a já, naprosto vysmátý se slovy, která patřila jeho odporné maličkosti, že dál zůstávám v obchodním partnerství s Rickmanem, opustil jeho dům a konečně mohl do toho svého.
Mobil jsem vypnul, raději, a těšil se domů.