Fragile Rose II

~49~

Chloe

„Eh... Dobrý den. Jsem Chloe Rickman-" „Dobrý den. Slečno Rickman, jsem rád, že voláte." Srdce se mi rozbušilo, čekala jsem zprávy o tom, že se tátovi přitížilo, nebo, nedej Bože, že umřel.

„Váš otec se probral. Dnes ráno-"
„Můžeme tedy přijet?!"
„Je mi líto... Váš otec si nepřeje, abyste dostávala informace o jeho zdravotním stavu, ani si nepřeje vaše návštěvy. Jak vaše, tak Zayna Malika. To je váš přítel, co tu byl s vámi?"
„Ano-Ano je... Proč?"
„Důvody neuvedl, nechce to a my to akceptujeme."
„Aha... Takže-takže za ním nesmíme?"
„Ne, možná, až uplyne nějaká doba, tak svůj názor změní a pak vás sám kontaktuje."

Chtěla jsem se jen zeptat, zda by mi alespoň v náznaku nedal vědět, jak na tom táta je, jenže už se loučil...

„Lásko, co se stalo? Co je s Alanem?" Zaynův hlas je tichý, tón opatrný. Sotva se zvládnu pousmát... Najednou vědomí, že nemám kam jít, protože doma asi nebudu moct být, a proto budu tady s ním, mě nenutí se usmát upřímně.
„Probral se. A nechce mě vidět." „Cože?!" „Probral se dnes ráno, kolem sedmé... Doktoři už za ním byli, nevím, jak na tom je. Řekli mu, že mají kontakt na dceru a on jim řekl, že si nepřeje, aby mi řekli jak na tom je, nic prostě... Nesmím za ním ani přijít." Trhnu rameny, než si stačím otřít oči, udělá to Zayn.
„Je na nás naštvaný, chápu to... Musíš to pochopit. Uvidíš, že za pár dní se to zlepší. Jsi jeho holčička... Přece-" „Přece mě ze svého života nevyhodí, jen kvůli takové banalitě že si jeho růžička začala s dávno dospělým a starším mužem?" „Chloe..."
„Mám pocit, že už mě nikdy nebude chtít vidět. Ani tebe... Bojím se, že jak se zdravotně zlepší, tak tě vyhodí z práce a-a co bude teď se mnou?" „Jak toto jako myslíš?!" „Víš jak." „Si myslíš, že tě tu chvíli nechám, budu tě utěšovat, jak se Alan uklidní a pak, až mě to s tebou přestane bavit, tak tě vyhodím? Nejlépe s kecma, že jsou mezi námi roky, že pro tebe nejsem ten pravý a podobně?" Kývnu, agrese v jeho tváři mě svazuje a když se postaví a vytáhne mě na nohy, mám z kolenou želé.

„Tak poslouchej! Už předtím jsem ti řekl, že se o tebe postarám! Myslím to vážně, rozumíš?! Miluju tě, s tebou je všechno jiný. Je to krásný! Já jen s tebou vím, jaký to je milovat někoho, bát se o někoho, mít koho chránit... Pokud je Alan rozhodnutý a bere to tak, tak dobře. Až se mu to v hlavě rozleží, můžeme si o tom všichni promluvit. Ale do té doby, budeš tady, u mě. V mým domě, v mý posteli, se mnou. A je mi fuk, jestli mě vyhodí. Tak co? Uživím se... Můžu dělat i jinde, asi ne už tak vysoko, ale o nic nejde. Mám dost peněz, nemusím makat několik dalších let... O mě se neboj, mně Alan nemá jak ublížit. Jen, pokud by mi tě vzal..." Usmála jsem se, zabořila tvář do jeho hrudi a po několik vteřinách, usilovného přemýšlení, jej prosím, aby mě zavezl domů.
Jsem rozhodnutá, sbalit vše, co chci. Co je pro mě nějakým způsobem důležité, třeba věci, co mi dala máma (nebo to je už jen Alice?).

„Stello?" Houknu ode dveří.

„Jsem u táty v nemocnici, kdyby ses tu náhodou objevila... S." Zayn se uchechtl a odhodil papírek, který našel v kuchyni.

Veškeré učení, oblečení, nějaké blbosti... To vše jsme odnosili do auta, a sotva jsme to nanosili nahoru do patra v jeho domě, mně se obrovsky ulevilo. Jeho ložnice, byla i má a můj pokoj, který mi na začátku dal, sloužil jen jako „pracovna" pro školu. Do které jsem samozřejmě jít nechtěla...

Týden poté, co mi dal táta po doktorovi vědět, že mě nechce vidět, přišel Zaynovi z firmy dopis a balík. V něm byla hromada bankovek, asi bych se ani nedopočítala, a Zayn s nakrčeným čelem pročítal dopis.

„Je to propuštění. Hodinové... Zítra tedy jednání nemám." Uchechtl se a natáhl se po balíčku – krabici o rozměru dvacet na dvacet, vysoké zhruba stejně. „No nic, kotě, tohle ti uložím na účet, hm? Já to nepotřebuju." „Myslíš, že já to chci?" „A co s tím mám dělat? Počkáme na zimu a budeme tím topit v krbu? Chloe, já ty prachy fakt nechci. Je to víc, než bych měl správně dostat a dát je sobě na účet, cítil bych jen výsměch z Alanovi strany." „Tak proč je někam nepošleš? Někam na charitu třeba? Jako uznávám, taky jsem taková malá charita, co z tebe tahá prachy, ale-" „Ty charito... Přispívám na děti, si nemysli... Pokud to ale nechceš, tak jim to pošlu." „Pošli. Brala bych to stejně. A... Dal bys mi peníze na zítřek? Co budeme o víkendu vařit, hm?" Mrkáním a snahou znít rozverně, zaháním smutek. Zazubí se, mumle že neví, ale že zítra pojedeme nakoupit spolu...

Byla jsem u Zayna měsíc, po čtrnácti dnech vyhýbání se škole, jsem do ní musela. Druhý den tam šel se mnou Zayn. Až tam zjistila, že tátu z nemocnice pustili a díky jeho vlivu, postavení a jménu tu nikdo nedělal humbuk z mé nedocházky. Nicméně... Třídní mi předala dopis a Zayn musel u vedení školy podepsat papíry o tom, že nyní bydlím u něj, že je má adresa přehlášená a vše co se mého působení na škole týče, bude řešit on. Byla jsem v šoku a sotva mi škola skončila – a Zayn mě vyzvedával – cestou k autu jsem trhala obálku a děsila se jejího obsahu.

„Mrzí mě, čeho se dožadoval Mood. Jsem Zaynovi vděčný, za to, jak zasáhl ale nemůžu odpustit fakt, že moje dcera a můj spolupracovník, spolumajitel, přítel a skoro syn, se spolu zpustili. Chtěl bych říct, že to chápu... Sám jsem dal příležitost pro to, ale koho to mělo napadnout? Jak jsem měl tušit, že moje holčička a muž, který má třicet, si spolu začnou?
Víš, že i mezi mnou a mámou, byl rozdíl, ale byla to jiná doba...

Asi nikdy se nesmířím s pomyšlením, že holčičku, kterou jsem si vypiplal od miminka, mi ukradl muž, kterému jsem věřil.
Vadí mi pomyšlení, že na tebe sahal, že s tebou provozoval *** a to další... Lituji, že nejsi plnoletá, pak bych nic takového řešit nemusel.
V rámci školy, za tebe přebere odpovědnost Zayn. Zbytek je bohužel na mně. Nechci tě vidět, ani jeho, vše budeme řešit maximálně po e-mailech. Jsem znechucený, Chloe a to asi nikdy nepřejde.

Možná bych měl říct, že je to moje vina. Neměl jsem tě držet doma, měl jsem ti dovolit chodit ven, randit s kluky protože tak, bys mi domů přivedla nějakého dvacetiletého cucáka a já bych věděl, že je to jen na pár měsíců... To je asi mé selhání, ale toto...
Nikdy by mě to nenapadlo, ani ve snu jsem nepomyslel na to, že když tě dám Zaynovi, aby se o tebe staral, že se postará takto. Mrzí mě to, ale přenést se přes to nedokážu. Ani přes možnost, že bys chtěla zpět domů a už nikdy Zayna neviděla.

Jsem zklamaný, znechucený a jsem rád, že se toho Alice nedožila.

Alan Rickman."