Fragile Rose II

~50~

Zayn

Nevědíc, jestli se trápí násilným odloučením od Alana, já si dny v její blízkosti užíval. Dny, kdy nechodila do školy, jsme strávili doma v posteli, nebo zachumlaní pod dekou na pohovce a jen se mazlili, byli spolu a občas, abychom nebyli jen doma, jsme zajeli do vedlejšího města na jídlo nebo do kina.
Po jejím návratu do školy, jsem trávil dopoledne nic neděláním, občas jsem ji překvapil obědem, a brouzdal po netu a hledal práci. Ne že bych to potřeboval, ale ubíjelo mě být doma. Tedy, být sám doma.

„Co je tam?" „Přečti si to." Laxně mi podala dopis i s obálkou a zabořila se do sedadla.

Dočetl jsem, střelil po ní pohledem a aniž by mi dala prostor promluvit, trhla smířlivě rameny.

„Tak jo... Chápu to a pochybuju, že tvoje povzbudivá slova o tom, že se to spraví, se někdy vyplní. Taky mi teď vadí, že nejsem plnoletá... Holt to nějak do jednadvaceti doklepu a pak mě táta už nikdy neuvidí. Tedy táta... Spíš jen Alan... Dodělám si školu, najdu si práci a budu doufat, že tě neomrzím." Ušklíbne se, opře si o opěrku hlavu a nejistě se usměje.
„Jeden den jsem přemýšlela o miminku... Původně jsem ti to chtěla navrhnout, vyhnout se tím i škole a tak... Jenže by mě museli zplnoletnit a k tomu bych potřebovala u soudu i tátu a to nechci..."

Natáhl jsem ruku a přiložil ji dlaň na tvář. V tu chvíli ji uteklo několik slziček, ale i přes ně, se statečně usmála.

„Zvládneme to, spolu jo, jasné? Po tomto," Odhodil jsem dopis na palubku. „Mám sám pochybnosti, ale i tak... Těch pár let uteče a jakmile budeš plnoletá, nebudeš nic od Alana potřebovat." Znělo to hůř než jsem to myslel a nejraději bych si za ta slova nafackoval, ale ona kývla a otřela si tváře.

Za tři měsíce slavila osmnáct. Tedy slavila... Byli jsme jen spolu, vzal jsem ji znovu do Paříže a tam odlétal s pocitem vnitřního klidu a pohody. Na její nátlak, když mě nachytala s kytarou a papíry s texty, jsem začal rozjíždět svůj vlastní job. Otevřel jsem nahrávací společnost, pomohl pár hvězdičkám vyjít na scénu a den před jejími narozeninami, mi v mejlu přistála zpráva od frontmana Maroon 5, že by chtěli spadat pode mě. Byl jsem úplně vlastním pánem, organizoval si čas jinak, než za dob práce s Alanem a postupně, se moje společnost rozrůstala. Zaměstnal jsem několik členů, co mi pomáhalo, co mě zastupovalo a nemohl jsem si stěžovat.
V Paříži jsme strávili týden, snažil jsem se jí zbavit smutku z faktu, že ji Alan neposlal ani blbou sms s přáním a měl jsem dojem, že se mi to daří. Smála se, byla šťastná a po návratu domů mi šeptala, jak to bylo skvělé, jak tyhle narozeniny byly pro ni nejhezčí...

O Alanovi jsme měli zprávy jen z novin, zpráv a webu. Na moje místo nastoupil Mood, Alan byl podle zpráv stále zdravotně indisponovaný, ale firmu zvládal jakž takž vést. Nemohl jsem se zbavit tušení, že Mood udělá vše proto, aby jej z firmy vyštípal a s notnou dávkou hořkosti jsem si pomyslel jestli Alan upravil závěť, o které se mi jednou zmínil. Část by byla moje, zbytek by zdědila Chloe, ale teď? Hádal jsem, že mně už „Pane" neřekne ani klika ode dveří a nějak mi nešlo do hlavy, že i přes Alanovu averzi ke Chloe, by ji po smrti vše odkázal...
Chloe se buď opravdu smířila, nebo se tak zatvrdila aby nic nedala najevo, ale já stále čekal, že jednoho dne dá Alan o sobě vědět a oni dva se usmíří.

Co se nás týkalo, náš vztah byl už úplně o něčem jiném, než předtím. Rozmetala v sobě malou holčičku a každý den mi předváděla, jak dokonalou ženou je. Byla tu pro mě pořád, dávala mi nezměrný pocit lásky, jistoty i jakéhosi bezpečí a než mi došlo, jak jsme spolu vlastně dlouho, měla dvacet a zatímco jsem ji v posteli hladově líbal a šeptal vše nejlepší, šeptala mi ona do úst, že už jen rok a bude naprosto nezávislá.
Alana potřebovala jen jednou a to pro souhlas s operací, když ji chytilo slepé střevo. Banální operace a zatímco se ona svíjela na lůžku, já musel k Alanovi. V první chvíli by mi snad ani neotevřel, ale když jsem ve strachu o Chloe, rozflákal okno z terasy do jeho pracovny, kde seděl a zdárně ignoroval zvonek, tak se konečně zvedl. Odjel se mnou, podepsal papíry, rovnou tam pronesl, že zbytek rozhodování o Chloe je jen na mně a odešel. Šíleně mě tím nasral, ale přesto jsem stále doufal, že se usmíří.

„No tak... Uklidni se. Nic to není." „Jasně...! Co když to neudělám? Celou dobu na škole, jsem teda byla zbytečně!" „Kotě!" Chloe nadskočila a plaše na mě pohlédla. „Tak se uklidníme, jasné? Zvládneš to!" Jen zafuněla, nechala se odvést do školy a zatímco jsem jí lhal, že jedu do práce a pak jí vyzvednu, jsem čekal na parkovišti, hulil jednu za druhou, pochodoval kolem auta a čekal, až mi zavolá...

„A co teď?" Měl jsem ji kolem pasu, s šílenou radostí mi do úst šeptala, jak to zvládla, jak dostala pochvalu, že byla nejlepší a příští pondělí ji čeká jen vyřazení. „Teď?" „No... Za chvíli mám jednadvacet..." Zamrká pobaveně a přitiskla se ke mně silněji. Sklouzla ze mě, kolem nás začal proudit dav jejích spolužaček a ona dávala jasně najevo, čí jsem. S jemnou dávkou sarkazmu, jsem se otočil po holce v minisukni, vzápětí dostal facku a skřítek, kterého jsem měl sotva po bradu, na mě vztekle pohlížel.
„Co, kočičko?" „Ještě jednou na ni pohlédneš, kocourku, a urvu ti penis." „By ti chyběl." „Myslíš? Ještě máš jazyk." Trhla rameny a přešla ke dveřím auta. „Nebo s tebou budu pak jen bydlet a budu si užívat s jiným." Dusila smích, já ji proklínal a polohlasem přislíbil, že to si s ní doma vyřídím...

„Nechceš mu alespoň napsat? Že máš po škole? Úspěšně..." „Ne... Psala jsem mu na jeho narozeniny a ani jednou nezareagoval, nemluvě o tom, že on se na ty moje taky neozval. Na nic... Ani na svátky... Zbytečné mu to psát." Bylo po vyřazení, všichni její spolužáci měli kolem sebe rodinu a ona tam měla jen mě.
„Co se tak tváříš?" „Nemrzí tě to? Máš tu jen mě, zbytek tu má rodiče, prarodiče..." „Ale ty jsi moje rodina, nebo ne?" Hrdinsky se usmála a prohrábla mi vlasy.

„Zayne... Já už přestala počítat týdny, co jsem bez táty. Já vím, že to pro něj muselo být hrozný, ale je to jeho rozhodnutí a oba ho přece chápeme... Asi to tak mělo být. Ty ses kvůli mně změnil, já se kvůli tobě zřekla táty, byť to on sám tak chtěl. Ale i kdyby mi dal na výběr, on nebo ty, vyberu si tebe." Pitomě jsem se usmál, kývl na souhlas a sklonil se pro pusu.
„Co kdybychom doma, začali pracovat na miminku, hm?" Vyprskla smíchy, ukecala mě, abychom se stavili na oběd a sotva jsme byli po jídle na cestě domů, šokovala mě.
Zařadil jsem se do provozu, řešil zítřejší schůzku s vycházející populární klučičí skupinou a nevšímal si, co dělá. Než jsem to pobral, měl jsem rozeplé džíny, její hlavu u rozkroku a po penisu kmitala mrštně jazykem.

„Uh... Pá-pánové, zavolám vám později. Akutně mi do tohoto něco přišlo." Nečekal jsem na odpověď, típl mobil a sáhl Chloe do vlasů.

„Koťátko! Chceš-chceš abychom se vybourali?!" „To mám jako přestat?" Narovnala se a s hranou ublížeností zakmitala řasami. „Hm?" „Jsi coura!" Uchechtla se, znovu se sklonila a když jsem nad tím zpětně přemýšlel, nevěděl jsem, jak jsem mohl v pohodě odřídit až domů.

„Tak jdeme?" „Nejdeme! Neudělala jsi mě!" „No a? Máš ruku, ne? Nebo můžeme pokračovat pak... Už jsme doma." Zapištěla, začala se chechtat a zatímco mě líbala, honila mi a po chvíli šeptala, že to dokončíme doma...
Dveře zabouchly, nestačila se ani bránit... Spokojené steny vyplnily halu, zničila mi oblíbené triko, kůži na zádech mi rozryla nehty a mohla se ukřičet.