Fragile Rose II

~39~

Chloe

„Jsem doma!" S povzdechem jsem odhodila učebnici matiky – snaha pochopit nepochopitelné – a usmála se na tátu.
Konečně se začnu učit a věnovat myšlenky i něčemu jiného, než je Zayn, a on vypadá, že si chce povídat.

„Mám pro tebe novinku." „Jakou?" „Pamatuješ, jak jsi tak půl roku zpátky opakovala, že chceš brigádu?" „A ty jsi opakoval, že v žádném případě. Nelze zapomenout." Opravdu zním tak kousavě?
Táta se ošil a vytáhl z kapsy saka nějakou visačku.
„Už ji máš. Brigádu... Budeš pracovat v mé firmě." Poklesla mi čelist. To snad nemyslí vážně!

„Jako Zaynova asistentka." Nadšení, co nahradilo šok, jsem zamaskovala na poslední chvíli. „Co? Proč?" „Nesouhlasíš?" „No jako... Jasně! Ale proč?" „Ruply mu nervy, vyhodil svou asistentku a mě napadlo, že bys to mohla dělat místo ní. Jsi šikovná, Zayn ti vše vysvětlí a kdyby něco, budu na blízku i já. Co ty na to?" Dívala jsem se na visačku se svou fotkou, jménem a pozicí, na které budu pracovat. Chuť se smát, byla šílená.
„A peníze? Když si budu lámat hlavu nad něčím, co jsem doteď od tebe nepochopila, tak mi je budeš pořád hlídat?" „Nebudu." Smutnému tónu hlasu chybělo, už jen nešťastné zavrtění hlavou.
„Ne?" „Ne. Zayn si dal podmínku. Vezme tě, pokud ti bude moct založit účet, kam ti bude posílat výplatu. Ani ses nepochlubila, že ti dával kapesný... Zjevně ti věří víc, než já a je si jistý, že tu tunu kosmetiku a nového oblečení potřebuješ." „Paráda!" Táta si odfrkl a pobaveně se zašklebil.
„Taková radost..." „A kolik jako asistentka beru?" „Na tvůj věk až moc... Asi Zaynovi promluvím do duše, aby ti to snížil. Nebo si našetříš na podnájem a sotva ti bude jednadvacet, zakopnu po návratu z práce o tvé sbalené kufry." Snahu o vtip mařil fakt, že já bych to nejraději udělal u teď a nájem bych řešit nemusela...

„ A škola? Jak to bude jako s ní? Nebude Zayn potřebovat asistentku od rána?"„Budeš chodit po škole, a občas, když bude opravdu nutné abys tam byla od rána, nepůjdeš do školy. Což bude ale minimálně. Školu rozhodně zanedbávat nebudeš. Takže dopředu ti říkám, nechci slyšet žádné výmluvy, že něco ve škole nezvládáš. Pokud to nebudeš zvládat skloubit, skončíš a budeš se věnovat jen škole."

Následuje rozhovor se Zaynem, jeho zbrklé ukončení a houknutí ode dveří od táty, že zítra nejdu do školy, ale s ním do práce a Zayn mě vše naučí, mě nutí do pitomého úsměvu; co by mě ještě mohl Zayn naučit v jiném odvětví...
Volám zpátky, oznamuju nové informace a on po chvíli oznamuje, že mu volá táta. Odhazuju matiku a po večeři, kdy je táta ve sprše, se protahuji do jeho pracovny.

S hrůzou se dívám na záznam jeho hovorů, a zjišťuji, že do školy v pondělí volal... Buší mi srdce, když mě nenachytá on, může se ve dveřích objevit Stella...
Nacházím e-mail ze školního webu pro třídní s informací, že mi bylo zle... Váhám, vím, že to bude průser, ale přesto jeho jménem píšu omluvenku za dnešek. Sotva ji odešlu, mažu odeslanou poštu a z pracovny vystřelím jako blesk.

„Co jsi se mnou, jsi zkažená, koťátko." Zayn má z mé výpravy za omluvenkou srandu a přestane až ve chvíli, kdy mu škodolibě v sms oznamuju, ať zapomene na nějaký zítřejší sex na pracovišti.

„Ty to bereš vážně, co?" „No... Tak asi nebudu jen se Zaynem, ne? Budu někoho potkávat a ty si přece na slušném oblečení zakládáš. Nemůžu tak jít?" „Můžeš, sluší ti to." Táta na mě mrká a já pro jistotu, dopnu košili až ke krku.
Černé, obtáhnuté džíny, bílá košile a boty na podpatku... Necítím se v tom, nejraději bych byla v teniskách, ale to se neslušelo. Kdysi jsem se smála tátovým požadavkům na asistentky a ženy, které u něj chtěly pracovat; kostýmky, ať už se sukní nebo kalhoty, později dovolil tmavé džíny, boty na podpatku či klínku... Tvrdošíjně opakoval, že krásná žena v pracovním kostýmku vypadá naprosto dokonale, oproti krásné ženě v ležerním stylu a tím myslel mikiny o několik čísel větší a volné tepláky...

„Zayn si přivstal." Sotva táta zaparkoval, objevilo se vedle nás Zaynovo auto. „Cože?" „Koluje šeptanda, že má přítelkyni. Často prý z práce odcházel dřív, nebo do ní chodí pozdě." Zaculí se, nazve jej parchantem, co je tajemný víc, než se sluší a hlasitě se s ním zdraví.

„Tak co, Chloe, jsi připravená na pracovní záhul?" „Nebudeš mě aspoň první den šetřit?" „Neboj, budu hodnej." „To doufám, chlape. Opustím vás, máme jednání." Táta nám vpadl do konverzace, a upravoval si za spěšné chůze kravatu.„Eh? Já to zasklil?" „S podklady se za tebou zastavím. Travis nechtěl, aby ses zúčastnil." „A to jako proč?!" Zahřměl Zayn, až jsem nadskočila, stejně jako lidé na recepci.
„Protože mu náhrada zubních implantátů rozhodila rozpočet. Nechce dopadnout jako minule." „Kokot!" „Zayne, prosím! Máš u Chloe, tak-" „Tak nemluv sprostě." Dořeknu a nejistě se rozhlížím kolem nás.
Nelíbí se mi tu. Snad všichni, co tu jsou ví, že jsem dcera majitele firmy a pohledy žen mi drásají nervy.

„Jsi sexy, uvolni se a rozepni si ty knoflíky. To sexy není." Zasyčí Zayn na půl pusy u výtahu. „Proč mám pocit, že by tě tu většina žen chtěla ošukat?" „Protože by asi chtěly. Problém je, že já šukám malý kotě a to šukat, jen tak nepřestanu." Pokynul mi ke vstupu do kabiny. Sotva se dal výtah do pohybu, chladí mě do zad stěna a jeho ústa mě drsně líbají.
„Nikdy?" „Nikdy! Chci v posteli a hlavně ve svým životě, jen tebe." Oplácím mu hladově polibky a užívám si jeho pozornosti.
„Pokračujeme v kanclu?" Odtáhl se těsně předtím, než výtah zastavil. Zběžné upravení se a vedle něj procházím dlouhou chodbou.

„To tu nikdo není?" „Ne, mám tu kancl jen já. Alan je o patro výš, a tady," Ukáže na dveře po levici. „Seděli lidé z oddělení pro komunikaci s veřejností. Jejich původní kanceláře se opravovali. Takže už tu jsem sám, tedy, jsme tu spolu." Zazubí se a pohlédne do rohu. „Tu kameru bych měl vyřadit z provozu." Vyprskla jsem smíchy a hledala kancl Tary, který bude patřit mně.

„Pojď." Vešla jsem do prostorné kanceláře, moderně zařízené. Vypadala jinak, než tátova... Holt asi věkový rozdíl... Táta si potrpěl na těžký, starý nábytek, laděný do tmavého dřeva.
„Tohle je tvoje." „Cože? Wow! Hele, můžu si v mezičase něco vytisknout do školy?" Zaynova tvář se protáhla. Zíral na mě s pokleslou čelistí, zatímco já se začínala smát a choulila se mu do náruče. Semkl víčka, zavrtěl hlavou, že jsem zlobivý kotě a ukázal na prosklenou stěnu, za kterou jsem viděla žaluzie.
„A to je moje. S Tarou jsem to měl věčně zatáhlé, ale teď, asi po roce, je roztáhnu." Drží mě za ruku, vede k sobě a já si s pobavením pomyslím, že luxus je pro něj něčím nesmírně důležitým.

„Miluješ luxus, co?" Pobaveně se usmál a sklonil se. „Miluju ho ve všem. Proto mám i tebe. Jsi luxusní. A mimochodem; ten stůl je bytelný... Co jej pokřtít?" „Táta?" „Schůzka bývá dlouho..." Zavřel dveře, zamkl a rozepínal si košili.
„Prvně tě ošukám a pak ti vše vysvětlím. Budeš uvolněná, spokojená, s plnou maličkou... Koťátko, neboj se." „Mám strach." „Z táty?" „Trošku, ale že to nepochopím a budu ti jen přítěží." „To se pleteš. Zvládneme to. Vše ti budu vysvětlovat tak dlouho, dokud to nepochopíš. A uvidíš, že jakmile tě ojedu, stres a strach z tebe spadne a pochopíš to už dneska." „Tak to mě ale budeš muset šukat každý den, abych nebyla ve stresu." „To budu dělat velmi rád." Stáhl mi džíny, košili rozepnul a kalhotky, před rozerváním, jsem zachránila na poslední chvíli.