Fragile Rose II

~52~

Zayn

Slova, co šeptala jak na zahradě, tak pak v posteli mě utvrdila v tom, že budu opravdu jiný. Že nebudu, jako byl můj otec.
Věřil jsem tomu a ona se tiše smála, když jsem jí zběsile odmotával osušku z těla a nadrženě šeptal, jak ji chci, jak si už nebude brát prášky a jak moc, se chci o miminko snažit.
Přiváděl jsem ji k šílenství mazlením. Hrál jsem si s jejím tělem, laskal jej, zahrnoval něhou a vlastně jí i tím trápil. Šílela, naříkala, prosila, slibovala... Když dosáhla svého a já do ní pronikl, prohnula se v zádech, slastně protočila panenky a víčka následně semkla. Z úst ji unikal jeden sten za druhým a já nehodlal nic uspěchat.
Zpětně jsem mohl říct, že tohle milování, bylo to nejněžnější, jaké jsme kdy prožili...

Další den šla se mnou do práce. Vydržela tam ale sotva dva měsíce... Vešla do mé kanceláře, tvářila se rozčarovaně a podala mi obálku.

„Co je to?" „Měl by sis to přečíst." Nemohl jsem absolutně poznat, že tu chladnou tvář, co mi ukazuje, jen hraje a stojí ji to velkou dávkou úsilí. Tvářila se arogantně, skoro vztekle a já se upřímně děsil, co je v obálce.
Prsty se mi chvěly, když jsem obálku roztrhl.
„Už víš, co by to mohlo být?" „Nechceš mi to říct?" „Výpověď!" Zasyčela, se mnou se zatočil svět a když mi k nohám vypadla jakási karta, ani jsem to nepostřehl. Vytáhl jsem z obálky složený papír a v první chvíli mi nedocházelo, co čtu.

Její jméno, příjmení, datum a místo narození... Co?!

Nic jsem nechápal, a už vůbec ne ty další řádky. Znělo to jako lékařská zpráva a zatímco já se nad tí mordoval, její koutky úst, se stáčely vzhůru.

Došlo mi to až po pěti minutách. Zas a znovu, jsem četl slova doktorky oznamující těhotenství, na jakýsi záložní zdroj jsem jednal, a skláněl se pro kartičku, na kterou mě upozornila očima.
Rozmazaný flíček na ultrazvuku, údaje o flíčku na kartičce... Zíral jsem na ni, třepal se a ona ke mně nejistě přistoupila.
„Mhm?" „Ty mrcho...! Mrcho!" Emoce jsem měl rozhašený, prvně strach, teď toto... Aniž bych si to pořádně uvědomil, brečel jsem, drtil ji v náručí, „mrchu" nahradily něžná slova a za pár vteřin, jsem ji klečel u nohou, líbal ji na bříško a mumlal, jak jsem šťastný, jak mě vyděsila...

Jako pominutý.... Zákaz do práce, nesměla vlastně nic, čím by se nějak ohrozila. Byl jsem až šílený... Neustále jsem ji kontroloval, dopřával ji cokoliv, co chtěla, rozmazloval ji...

Moje dítě v ní rostlo a když jsem poprvé ucítil, jak v bříšku kope... Měsíce utíkaly šíleně rychle, smála se, že je to jako včera, co mi vyhrožovala rádoby výpovědí a teď je z ní kulička. Byla na začátku sedmého měsíce, bříško měla krásně vystouplé, kulaté... A uvnitř, měla mou holčičku.
Lehával jsem ji každý večer u bříška, mumlal do něj a pak šeptal do jejích úst, že až bude mít maličká tak rok, nebo dva, mohli bychom se pokusit o druhé. Šeptala na souhlas, tichounce se smála...

Alan a to vše kolem, bylo dávno pryč. Bylo to definitivně zapomenuté. Já žil pro ně a ony pro mě. Užíval jsem si nákupy pro mimčo, hádali jsme se nad barvou kočárku, řešili výmalbu dětského pokojíčku, oblečky, vše, co maličká bude potřebovat... Překlenul se sedmý měsíc, končil pomalu osmý a já počítal dny.
Porod se blížil, konečně měla moje holčička přijít na svět...

„Zayne... Zayne..." „Chloe, copak je?" Střelil jsem pohledem k hodinám. Bylo krátce po jedný ráno...
„Já-já- je mi zle." „Jak zle?!" Vyděsilo mě to. Celé těhotenství byla v pořádku. Až na pár ranních nevolností, jí nic netrápilo. Rozsvítil jsem lampičku a šokovaně na ni pohlédl.
Byla průsvitná, opocená, uplakaná.

„Myslela jsem, že-že to přejde. Ale ne... Zayne, něco je špatně." Držela se za bříško, ve mně se vše svíralo. Uklidňoval jsem ji, volal sanitku a než přijela, konejšivě jsem ji líbal na rozkousané rty a šeptal, že všechno bude dobré...