TFP- Pozorovatelka

Kam jít?

Shirin podemnou nespokojeně přešlápla. Vycítila mou nervozitu. Pořád ještě zírám na auta na parkovišti. Nespletla jsem se, patří Majkovi. Snažím se rychle vymyslet co dělat. Když mě uvidí bude zle, zakázal mi vstup do Útulku už dávno. Potřebuji nějak propašovat Shirin do výběhu nebo do stáje, to by se dalo obejít kolem Osamělého dubu. Snad ji přinutím, aby přeskočila ohradu. Pak musím ještě vrátit celtu a vzít si svoje věci, to bude větší oříšek.

 Váhavě pobídnu klisnu do kroku. Najednou zvedne hlavu. Ihahááá! Odpoví na pozdrav Diabelimu. Proboha holka prosím buď ticho, ať mě neprozradíš, víš jaký by z toho byl průšvih? Kážu jí v duchu a hladím ji po krku. I po té dlouhé cestě má sametovou srst. Na chvíli se soustředím na její chůzi. Jde vyrovnaně a trochu sklesle, nevypadá to že by měla nějaký obvzlášť velký kamínek v kopytě. Jak ráda bych tě maličká zavedla do stáje, vyhřebelcovala , opláchla tě a vyčistila ti kopyta, určitě by ti přišel k duhu ovesný šrot s granulemi a melasou, ale na to teď není čas. Zařídím aby se o tebe takhle postarala Lenna.

 Očima stále ostře sleduji Útulek. V zadní klubovně zdáse nikdo není, to je dobré znamení. Hluboký nadech a výdech. Stisknu lýtka a zamlaskám, Shirin se téměř automaticky dává do cvalu. Vedu jí přímo na dřevěný plot. Kolem uší mi hvízdá vítr, vlasy vlají. To dáme holka! Povzbuzuji svou klisnu a sebe zároveň. Zrychlíme do trisku. Svět se změnil v nesouvislé táhlé skvrny. Dívám se Shirin mezi uši na ohradu. Jeden krok, druhý třetí. Chystám se jí pobídnout když vtom prudce uhne do strany. Bez sedla nemám šenci se udržet a tak jen bezmocně padám. Chvíle letu a pak náraz... . Slyším ještě jakoby z  dálky Shirinino vylekané řehtání, pak už je jen tma.

Probouzí mě jemné cvrdlikání sarančete kdesi poblíž v trávě. Bolí mě všechno ale nejvíc asi záda, těmi jsem narazila do ohrady. Ležím pořád na zemi tak, jak jsem spadla. Au, baterka mi asi zlomila žebro, nebo já baterku. Pod sebou mám částečně celtu, což je prima, protože země je celkem chladná. Opatrně otevírám oči. Stmívá se. Obloha má krémově modrou barvu, dnes nikde nejsou červánky. Škoda, zvedly by mi náladu. Snažím se vybavit co nejpřesněji co se stalo. Ale ne! Shirin kde jsi?! Nikde ji nevidím. Pokouším se otočit na břicho. Záda se ozývají, ale není to tak zlé. Zakroužím zápěstími, lokty a kotníky. Jde to dobře. Oddechnu si. Kdybych si něco zlomila dost by mi to zkomplikovalo život.

 Pomalu vstávám na čtaři. Dobrý, všechno funguje a žebra nebolí. Jsem jen otřesená a mám pár zhmožděnin. Posadím se a rozhlížím. Po mé klisničce ani stopa, vlastně jenom stopy. Ze zmatené změti vedou po cestě mezi ohradami směr k Útulku. Teď mi spadl kámen ze srdce. Kdyby se ztratila, neodpustila bych si to. Opatrně vstávám a přidržuji se ohrady. Zatočí se mi hlava a tak se o ohradu opřu celou vahou. Čekám až to přejde. Není divu, Skoro nic jsem dneska nejedla a ani nepila, pád z koně v plné rychlosti tomu také moc nepřidal. Až teď mi dochází jaké jsem měla štěstí. Mohla jsem být s klidem mrtvá.

 Konečně to přestalo. Koukám směr Útulek. V zadní klubovně se něco děje, svítí se tam. I přes nevolnost přecházím k dobu a chytám se první větve. Lezu nehoru, potřebuji zkontrolovat jestli je Majk tady. Po pozorovací větvi přejdu k vidlici a zkoumám parkoviště. Další velká úleva. Odjel. Hlasitě vydechnu, načež se mi znovu zamotá hlava a já ztrácím rovnováhu. Přilepím s k větvi a snažím se to rozdýchat. Sakra, už jsem dneska spadla z koně, nepotřebuju k tomu přidat i pád ze stromu z šestimetrový výšky.  Úzkostlivě se držím větve a začínám si připadat jako lenochod. To mě nemohlo napadnout prostě počkat že? Ne nehlo. Ale už jen kvůli Shirin. Občas prostě nepřemýšlím o jednodušších variantách. Ono taky, proč něco dělat jednoduše když to jde složitě?

 Motání ustalo a já jsem na cestě k Útulku. Jdu pomalu a snažím se nevnímat záda. Po silnici právě projíždí kamion. Červenomodrý lak se leskne i bezesvětla. Přimhouřím oči. Ano, jede bez řidiče. Normálně bych se za ním rozběhla ale teď je mojí prioritou zjistit co se dělo v Útulku. Za oknem se svítí, občas někdo projde. Nevypadá to na průšvihouvou náladu. Aspoň něco pozitivního. Trochu klopýtnu o drn trávy. Z výběhu okolo kterého jdu mě zaržáním zdraví Axam, ostatní se k němu přidávají. Nejspíš to zaslechli v klubovně, protože záslonu odhrnula nejdřív jedna hlava a pak dalších několik. Za chvíli mi běželi kluci s Lennou naproti. Lenna měla batoh a kluci... k mému užasu nosítka. Musela jsem se smát. Jelikož u toho nevydávám žádné zvuky, vypadám jako retardovaný tuleň.

 ,,Aljo! Jsi v pořádku?! Kde jsi byla? Hhhh, proč máš tolik modřin?" vychrlila na mě Lenna. Usmála jsem se, hlavou jsem kývla jsměrem stolové skály. ,,Aha," vydechla, ,,ale měla jsi nám něco říct. Shirin se vrátila bez tebe celá uřícená a vystrašená," nevydržela to a objala mě. Sykla jsem bolestí, protože mi stlačila místo kterým jsem narazila na plot. Odtáhla se. ,,Je ti něco?" zeptala se starostlivě, to už doratili Alex s Nickem a druhým Nickem. Jsou celkem rozdílní. Nickovi co nese s Alexem nosítka říkáme Botaska, nevím jak to vzniklo a ten druhý je prostě Nick. Botaska má vypracovanější postavu, hnědé vlasy a zelenohnědé oči. Nick působí spíš nenápadně, menší vzrůst, špinavé blond vlasy a lišácký úsměv mu dodávají jakési kouzlo.

 Abych odpověděla Lenně odpověděla otočila jsem se a vyhrnula si mikinu s trike. Zhrozila se. ,,Kluci, naložte ji!" přikázala. Chci protestovat ale je to marné. Alex s Nickem už mě pokládají na nostítka. Na truc je po cestě lechtám na zápěstí a dloubu Botasku pod žebra, když se ke mně přiblíží. Lenna mě při dalším pokusu plácka přes ruku. ,,Nech toho, chováš se jak malé dítě," napomenula mě, načež jsem se naoko urazila. Kluci se dali do smíchu.

 Donesli mě do klubovny a položili na stůl v zasedačce. To fakt není nutné. Do místnosti vejde Chriss a zaraženě si mě prohlíží, po chvíli prohlásí: ,,Ten stůl byl tak krásně uklizený a vy ho takhle zneuctíte. To jste to nemohli odnýst těch pár kroků do popelnic?" Poťouchle se usmívá. Já i Lenna po něm současně něco hodíme. Mojí tužce se vyhle ale Lennina velká sponka ho zasáhle. Zasmějeme se a Lenna pokračuje v ošetřování mých zad.

 Když jsem se konečně mohla posadit uviděla jsem svoje věci sbalené v batohu. Podívám se na Botaskovi, který ho drží, do očí. ,,Majk má podezření," sklopil smutně pohled. Jistě, mohla jsem to tušit. Slezu ze stolu a batoh si od něj převezmu. ,,Máš tam mobil, dáme ti vědět až se budeš moct vrátit." ,,A do té doby ti budu psát SMSky co je tu nového," doplnil ho Nick a spiklenecky na mě mrkl. Smutně si povzdechnu, pak zvednu hlavu a oba je obejmu. Budou mi chybět. Oba mi dali pusu na čelo.

 V kuchyňce jsem se ještě rozloučila s Lennou a Alexem. Lenně jsem ve znakovce předala vzkaz pro zbytek kamarádů, co tu teď nejsou. Stojím před Útulkem a přemýšlím kam jít. Najednou po silnici předemnou profrčí ta motorka. Ano! Vždycky přijíždí z jednoho směru, půjdu směrem kterým odjíždějí. Chladný noční vzduch mě lahce klouže po jazyku. Vzhlédnu k noční obloze. Padá hvězda! Ať se mi podaří najít bezpečné a pohodlné místo k přežívání.

 poznámka autora: Ke konci už se mi celkem pletla písměnka na klávesnici, tak doufám že tam není moc chyb, protože nemám sílu to opravovat (dneska). Snad se příběh líbí. Budu ráda za komentáře a kritická i pozitivní hodnocení.

                                                                                                           S pozdravem turura :-)