TFP- Pozorovatelka

Probuzení

Cítím chlad. Ležím na něčem studeném z tvrdého materiálu. Kolem je příšeří, pozám to, ale nedokážu otevřít oči. Vím že kolem mě někdo chodí. Z dálky ke mně doléhá tiché pípání přístrojů a hlas toho neznámého. Otevírám oči, jenže jsou něčím zakryté. Teď si uvědomuji pruh hebké látky, který mi leží na obličeji. Pomalu se mi vrací cit do těla. Bolest je téměř nesnesitelná, ale cítím že se to lepší. Nevím kde jsem. Snažím se odfouknout tu látku, abych se aspoň na chvíli podívala. Během chviličky mě však znovu přemáhá spánek. Matně slyším hlas neznámého. je v něčem zvláštní. Konejší mě.

  Znovu se probouzím. Tentokrát však v teplé posteli bez létky na obličeji. Vychutnávám si teplo, které  mi při minulém probuzení tak chybělo. Teď na mě svítí ostré světlo. To je nepříjemné. Pevně přitisknu víčka k sobě. Snažím se zamručet, nejde to. Vždyť jsem vlasně němá. Usměju se svoému nedůvtipu. Otočím se na bok. Trochu to bolí a je to celkem namáhavé, ale povedlo se. Hlavu si schovám pod polštář a klidně oddechuji. Začínám jasně slyšet. Obklopuje mě jen znepokojivé pípání. Kam se poděl ten zvláštní klidný hlas? Pomalu mi dochází že jsem někde jinde, než při minulém probuzení. Měkoučká postel mi vyhovuje, ale to ostatní! Ať už někdo přijde! Nechci být sama!!!

  S nadějí jsem vykoukla zpod polštáře. Chodbou se blížily hlasy, už po několikáté.  Sleduji dveře bílého pokoje. Klika se najednou pohne, dveře se hladce otevírají. Koukám do očí známému doktorovi. Staral se o mě, když jsem tenkrát přišla o hlas. Kail se na mě usmál, já se pokusila o totéž. Moc se mi to nepovedlo. Myslím že mám celou levou tvář rozseklou a sešitou. Kail je středního věku, má celkem slušnou postanu, normálníma dveřma se svou výškou neprojde. Co si vzpomínám, vždycky se smál.  Jeho kaštanově hnědé oči mě vždycky uklidní. Sedl si ke mě na postel. Papíry mu v ruce šustily, jak se jimi probíral. ,,Tys nám prý skočila pod kamion, je to tak?" zkoumavě na mě pohlédne. Zamračím se.... nic si.... no jo!!! Běžela jsem přes silnici pro desku a někdo mě sejmul! Vystrašeně se podívám na Kaie. ,,Neboj, není ti nic vážného. Řidič prý z místa nehody ujel, ale pár dětí ti pomohlo. Nějakou dobu tu u nás zůstaneš, než se ti zahojí jizvy," pohladil mě po vlasech. Dřív jsem s ním flirtovala. Je to šprýmař první kategorie, ale vřele se baví se všema holkama, proto je taky oblíbený.

 Přečetl mi moji lákařskou zprávu a převázal břicho. Snad se mi ta pavučina z jizev, táhnoucí se od praváho boku přes celé břicho, brzy zahojí. ,,Chvíli počkej, donesu ti něco k jídlu," mrkl na mě. Pár vteřin na to zmizel ne dveřích. To co jsem předtím díky anestezii nevnímala, byly šrouby v mojí levé ruce. Rameno a celé předloktí jsem měla rozdcené, div že mi ruku neamputovali. Za těch 14 dní co jsem spala se to prý dost zlepšilo a brzy dostanu sádru. Kailova přítomnost mi dodala dobrou náladu, ale rozsah mých zranění se mi nezdál. Na to jaký to byl náraz, je to nějak málo. Vím jak daleko jsem odletěla, někdo mě musel ošetřit, ještě předtím, než mě sem dovezli. Ale kdo? Možná ten řidič? Proč by to dělal? Proč by si mě tak těžce raněnou nechával?

  Z myšlenek mě vytrhl Kail. ,,Přestaň se tvářit jako angína na antibiotika a jez," zasmál se. Já si od něj nemorotně vzala lžičku. Ruka mě tak úplně neposlouchala. ,,Jednu lžičku za koníka, .... druhou lžičku .. za kravičku, ... třetí lžičku za prasátko, ... čtvrtou lžičku......." komentoval a pomáhal mi nabírat nudlovou polévku. Při jedenáctá lžičce za strašidlo jsem se musela smát. Málem jsem na něj vyprskla polívku. Vzal mi lžičku a nabral za mě. ,,No ták, otevři pusinku. Za mumii jsi ještě neměla." To mě rozesmálo ještě víc. Stěží jsem polkla lžičku za strašidlo. Téměř násilím do mě dostal lžičku za vlkodlaka, upíra, mořskou panu a draka. Sám se smál. Jediný rozdíl mezi jeho smíchem a mým, bylo, že on se mohl smát nahlas. Já jen sýpala a rozhazovala zdravou rukou.

 ,,To stačí maličká. Už máš mít půl hodiny polední klid, takže lehnout a spát!" přikázal a já poslušně zalezla pod peřinu. Urovnal mi levou ruku, rozloučil se a odešel. S dobrým pocitem jsem pomalu usínala. Přemýšlení, nad podivnou situací ve které jsem se zase ocitla, nachám na později.

pozn. autora: Omlouvám se za nepravidelné kapitoly. Poslední dobou se věnuji soukromým příběhů a na Wattpad už mi nezbývá nálada. Co se stalo po nehodě? Kdo Alje pomohl? Pište do komntářů :-)

turura :-D