TFP- Pozorovatelka

Smích

  Ze sladkého snu mě probudil dunivý smích. Rozespale si protáhnu končetiny, ledabyle zvrtlím ocase a zkusmo pootevřu oči, hned je ovšem zase zavřu. Druhé otevření mě ubezpečí o skutečnosti. Dole stojí parta dobře 15 robotů. Jak se sem mohli namáčknout. V šílené tlačenici se každý snaží něco, pravděpodobně uvařit.

 Absolutně nechápavě civím na to, jak za neuvěřitelného kraválu, hromadícího se bordela a dokonce šílené zábavy vzniká jídlo. Jeden prohrabe plechovky ze skříňky, aby je hned za ním mohl prohledat další. Vzduchem se mihne otevřená nádoba s čímsi oranžovým. Dva roboti se snaží protlačit k hrncům na opačném konci místnosti. K jejich smůle si oba vybrali stejný, jsou nuceni se o něj poprat. Celou místnost na chvíli zachvátila vřava, každý si vyměnil jednu dvě rány a pokračovalo se dál ve vaření. Ten který krájel hodil nůž po peroucí se dvojci. Oba se uklidnili, načež každý popadl první nádobu co mu přišla pod ruku.

 Každopádně netvá ani půl hodiny a každá se svým hrncem opouští místnost. Očima těkám z nepořádku na dveře, na nepořádek a na dveře. Můj mozek jaksi odmítá pochytit co se tady ze tu chvíli stalo. Z tranzu mě probere až salva smíchu zezdola. Orátím pohled dolů a koho nevidím, moji dva kamarádi se válí smíchem po zemi (samozřejmě v tom bordelu) neskutečně pobavení mým vytřeštěným výrazem.

 Moje zděšení vystřídá nechápavost nad jejich záchvatem smíchu. Můj skeptický pohled je jen víc rozesměje. Nakonec nemám jinou možnost, těm dvoum se nedá nesmát. Bylo by to celé v pořádku kdybych nespadla z vršku skříně, na které jsem spala. Na poslední chvíli jsem se chytila špičkou ocasu za úchytku. Dvířka se semnou otevřela, ve chvíli kdy se zastavila jsem se zhoupla a dala si pořádnou ránu do hlavy. To už se ale dvířka zase zavírala.

 Čekala jsem další náraz, k mému štěstí mě však lapila kovová ruka. Chvíli jsem nechápavě jen tak ležela, čekajíc co se stane. Robot bez prstu párkrát zacukal rukou, dvířka klapla. Vždyť já je pořád držím ocasem! Bleskurychle uvolním smačku, na svého zachránce vrhnu roztomilý pohled. Když zastříhám ušima jen se zasměje. Zatápe rukou dozadu jakoby se chtěl opřít, jenže předmět, který nahmatal na kraji stolu rozhodně stabilní není. A tak se stama, že na sebe můj kamarád schodí hromadu nádobí a ještě ke všemu uklouzne.

 Vyskočím z jeho ruky a schovám se za nohu stole. Robot se skyje před náletem hrnců. Všeobecný rachot přehlušuje smích druhého našeho parťáka. Usilovně se snaží vstát, nejde mu to. Chytá se za hlavu a snaží se si utřít tváře od slz. Nakonec se všicjni smějeme jako pošuci, o to víc, když zjistí, že já žádné zvuky nevydávám.

  Ranní smíchová rozcvička byla osvěžující. Plná nové energie vyrážím na další průzkum. Část lodi, kde jsem včera našla naváčka, je mnohem více střežená než ostatní. Musí tam něco být. Lehce bzučícími trubkami se protáhnu až do zmíněné části lodi. Je to ticho, vzduch naplňuje klid. Zdejší atmosféra se zvláštně liší od všudypřítomného očekávání a mírné nervozity. Jakoby zde zmizely všechny starosti lodi, a přece mi tu něco nesedí. Klidná přikrývka skrývá cosi tajemného.

 Celé se to vztahuje jen na pár chodeb. Dál se téměř nikdo nepohybuje a panuje zde opravdová pohoda. Zdá se, jakoby sem chodili roboti odpočívat.

 Vrátím se ke zkoumání nejvíce tajemné chodby. Není až tak dlouhá, obloukkově se napojuje na dvě vedleší chodbičky. Chvíli mi trvá, než mřížkami přelezu do místnosti střežené dvěma roboty. Vnitřek místnosti je ohromující. Nikde není žádné osvětlení, ani není potřeba, celou místnost ozařují naskládané bledě modré krystaly. Tohle není místnost, vždyť to je hala!

 Krystaly střídají hromady kostek se stejnobarevnámi proužky. Naprosto přesně se mi vybaví jeskyně, kde jsem se setkala s barevnými roboty. I zde působí krystaly majestátně, ovšem už ne tolik.

 Nemohla jsem se té krásy vynadívat, všude se rozlévalo chladné světlo, při bližším pohledu měl každý krystal svou specifickou barvu. Jen nerada jsem zalezla zpět do větrání. Už jsem chtěla odejít, hledat nějakou únikovou cestu, když jsem si vzpomněla na druhé menší dveře hned vedle této haly. Vedla tam přímá spojovačka. Proč to nezkusit?

 Zvědavě kráčím tichou trubkou, na druhé straně prosvítá jasné světlo. Trubka tu končí bez mřížky. Moje oči si neuvěřitelně rychle zvyknou na světlo, můžu pozorovat docela útulnou místnost. Větší část zabírají počítače, za malou úžinou ve zdi se skrývá lůžko, vedle něj stojí polička.

 Až nyní si všimnu nováčka. Červeno-modrý robot stojí  u jednoho z počítačů a pročítá internet. Na jedné půlce obrazovky je ikona s wikipedickým článkem o vodě, na druhé běží překlad do jejich jazyka.

 Ač je jejich řeč složitá, písmo je jednoduché. Chvíli si prohlížím znaky připomínající japonskou abecedu, pak si uvědomím, že mě to vlastně nijak nezaujalo. Otočím se, jenže v ten moment mi projede rukou nepříjemná bolest, syknu. Zatracená brňavka. Naštvaná sama na sebe naježím šupiny. Ehm, cože? Napůl zkřiveným pohledem přejedu po svých rukou, které z části zdobí bílé šupina, až na nového robota.

 Jakmile spatřím jeho zděšený výraz, nervózně se usměji. Začne couvat k počítači. Přiložím si prst k ústům. Prosím, hlavně buď potichu a uklidni se.

 Udělám pár krůčků dopředu, zakrátko však zjistím, že to byla chyba. Robot přiloží prst na bok hlavy, místností se rozlehne naléhaný křik: ,,Triental!" Tohle není dobrý. Seskočím na obrazovku počítače a snažím se ho gesty uklidnit. Avšak ve chvíli kdy pochopí se otevřou dveře. Nad hlavou mi proletí střela. Ve dveřích stojí ozbrojené komando. Má jediný cíl ... MĚ.