Pár vteřin stojíme všichni na místě. Pak vypukne to, na co všichni myslíme. Rychlým skokem se vyhnu sprše žervených třel. Sálá z nich neuvěřitelné teplo. Zaslechnu nováčka. Na chvíli se mi vybaví jeho hlas. Znám ho.
Nepozornost mě málem stála život. Po čtyřech se rozběhnu pryč od útočícího robota. Vzápětí narazím na dalšího. Jsou všude. Plnou rychlostí kličkuji mezi jejich nohama. Mám nápad. Rychlostí blesku přeskočím z něčí nohy na záda jednoho z ozbrojených. Střela jeho spolubojovníka ho odhodí kamsi. Skáču na dalšího.
Lítám po místnosti jako šílená. V zápalu boje se postřílí navzájem. Ale nemám čas přemýšlet dál. Chodbou sem míří další. Je jich víc. Pohledem zalétnu k vystrašenému nováčkovi. Vryju si jeho podobu do paměti.
Rozběhnu se jak nejrychleji umím. Mířím chodbou za vůní svěžího vzduchu. Dusot zamnou mě přinutí srolovat uši. Jen podle tepla rozeznávám blížící se střely. Přemetem se dostanu na stěnu. Běžím po všech čtyřech. Seskočím dolů. V otočce střelím k robotům ostré šipky. Nezbývá čas na přemýšlení, který jed jsem použila. Několik se z nich se skací v křeči na zem.
Zděšení ostatních je téměř hmatatelné. Nemůžu se ohlížet. Další střebla přichází z vedlejší chodby. Výhružně zasyčím. Musím přes ně. Tohle je nejkratší cesta ven.
Jen dlouhý skok mě zachrání před extrémně silnou pulsní střelou. Majitele kanonu však brzy zneškodní mé šipky. Ostatní drží formaci. Už ani nevnímám střely. To já jsem predátor. Oni se jen brání. Jenže v takovém počtu mě brzy uštvou. Musím pryč. V zájmu všech!
S vypětím všech svalů se dostanu do výšky jejich hrudníku. Robot stojící uprostřed má smůlu. Moje drápy se mu při šplhání zaryjí hluboko pod pancíř. Jakmile doskočím na zem odstraním ostatní várkou šipek. Běžím dál.
Cestu mi zkříží jednotka v čele s modrým robotem. Má silnější pancíř, rozhodně je daleko lepší než ostatní. Rozběhne se naproti mě. Já se rozbíhám po zdi. Z ruky se stane kladivo. Odrazím se. Ze salta se rozbalím. Můj ocas zasámhne protivníkovu rozmáchlou ruku přesně za kladivem. Robot jde vlastní setrvačností k zemi. Na ruce mu zůstala zozvětvená prasklá prohlubeň.
Kolem jednotky jen proběhnu. Nemají čas reagovat. Očkem zahléhdu své kamarády. Ještě nedávno jsme se spolu smáli. Nechám je daleko zasebou. Už kvůli nim je nemůžu zabít.
Odkudsi se vynořili další. Kolik jich sakra je?! Při běhu akumuluji v hrudníku teplo. Ve chvíli, kdy je žár nesnesitelný odpovím na jejich střely svou. Ohnivá koule rychlostí blesku rozmetala linii. Proběhnu vrstvou kouře a ohnivých částic. Vyhnu se roztavenému železu na podlaze a už vítězně mířím k předposlední křežovatce před východem.
Moje oči najednou zmate zelená barva. Vletím do jakéhosi tyrkysově zeleného tunelu. Projede mnou slabá elektromagnetiská vlna. Au! Najednou cítím vlhkost, jenmé štípání a měkkou zem. Co se to stalo?!
Jakmile se můj pád zastaví zůstanu stát v pozoru. Několikrát se otočím, ale už není třeba se bát. Stejně jako se temkrát dostali barevní roboti ze skály pryč, teď poslali mě pryč z lodi. Úlevně vydechnu. Zády se opřu o strom, sednu si na jeden z kořenů. Snažím se zhluboka dýchat.
V hlavě si přehrávám celou událost znovu. Bylo toho tolik najednou! Frustrovaně si prřu hlavu o kolena. Vyděsila jsem ho, zavolal si o pomoc a pak mě napadli. Chtěli mě zlikvidovat a já jim utíkala, nebo se jen zmateně bránili? Ani nevím kolik jsem jich poslala na onen svět. A tak snadno! Nakonec mě jednoduše poslali pryč portálem.
Jak?! Můj mozek odmítá chápat jasná fakta. Bolí mě z toho hlava. Co ten oheň? Ach... proč se to všechno seběhlo tak rychle?! Ani jsem se nerozloučila s klukama. Úlevou a zděšením se rozbrečím.
Schoulená do klubíčka se probudím. Musela jsem usnout. Abych řekla pravdu, moc energie nemám. S roztříštěnými myšlenkami mířím lesem dál. Proměním se zpět do své podoby, alespoň na mě nepůsobí tolik věmů. Pořád nemohu uvěřit tomu co se stalo.
Chodím sem am několik hodin než se vzpamatuji z původního šoku a z těla mi vyprchá všechen adrenalin. Konečně mám v hlavě trochu jasno, nicméně na přemýšlení to není. Podvědomě začnu se svou vzpamatovávací technikou. Začnu si všímat všemožných detailů. Pozvolna svítá, začínají zpívat ptáčci. Zahlédnu drobnou sýkorku, roztomile poskakuje po větvi, rozhlíží se po okolí a hledá něco kjídlu.
Na zemi mě zaujnou borovicové šišky, je tu spousta trávy a kapradin. Odkudsi slyším kachnu. Ty žijí u vody, a kde je voda, tam jsou lidi! Ranním lesem se s novou nadějí rozbíhám za zvukem kachního hlasu. Cestou vyplaším malého zajíce, raději zpomalím. Objevuje se čím dám více ptáků, dokonce jsem viděla i datla!
Asi po kilometru nacházím lesní jezírko. Uprostřed plave kachna s pěti káčaty. Jsou tak roztomilá, jejich peříška jsou určitě hebká jako samet. Svůj pohled obrátím na potůček vytekající z jezírka. Když podél něj půjdu, určitě dorazím někam do civilizace.
pozn.autora: Tak vážení máme tu druhou kapitolu během dvou hodin. :D Musela jsem to napsat teď, jinak bych ztratila nit. Nechci to více okecávat. Jaké máte dojmy? A jak to asi bude dál? Jsem zvědavá na vaše názory. :D
ČTEŠ
TFP- Pozorovatelka
אקראיŽiji si celkem spokojeně kdesi v poušti, nikdy jsem nezkoumala kde přesně. Dokonale znám okolí. Jsem skvělá stopařka a vyznám se v přírodě. Mám pár přátel a myslím že to stačí. Patřím mezi lidi, které ostatní moc v lásce nemají, ale má to své výhody...
