TFP- Pozorovatelka

Tělo

    S bušícím srdcem uprchnu další sprše střel. Snažím se popadnout dech. Nevím jestli dřív dýchat, nebo běžet. Nasta krátká chvilka klidu. Sedím za kamenem a těžce oddechuji. Nějak se mi pomotaly činnosti. Místo abych se přikrčila automaticky vyrazím k jeskyni. Šok z rychlé jízdy, náhlý útok, to všechno si bere svoje. Netuším co dělám. Vím jen že běžím. Před očima mi prolétají různě tmavé šmouhy rušené záblesky červené. Dokonale mě ovládá pud sebezáchovy a ten velí útěk!

  Prudce vbíhám do podzemní místnosti. Je jich tu víc, to mi ale dojde se spožděním, když mířím do spleti krystalů. Přestávám se orientovat. Jen silou vůle zastavím své roztřesené nohy. Nahmatám krystal za sebou, opřu se o něj. Snažím se přinutit svoje tělo poslouchat hlubokým dýcháním. Jde to ztuha ale jde. Moje vědomí se pomalu srovnává s tím co se děje. Konečně není okolí jen ozvěna toho co se před chvílí stalo. Všechno se zostřuje. Naposledy vydechnu. Konečně můžu normálně hýbat rukama, nohám se moc nechce. Třesu se. Ale ne strachem, tím množstvím adrenalinu.

  Už jsem trochu schopna vyhodnotit, co se děje. Zdá se, že prořezávalí krystaly, za kterými jsem se schovala. Nesliším žádnot střelbu, to mě uklidňuje. Pomalu se vadám za světlem mezi krystaly. Moje tělo se rozpohybovalo opravdu rychle.

 Vyhlédnu ven. Zdá se, jakoby je moje přítomnost moc nevzrušovala. Najít se mě snaží akorát dva, zbytek si hledí svého. Odřezávají krystaly zvláštními červenými paprsky. Nenápadně se plížím podél stěny k jiným krystalům. Je jich tady opravdu hodně. Ani jeden z robotů si mě nevšiml.

 Postupně jsem se dostala do nějaké zadní místnosti. V stropu byla díra stejně jako v minulé jeskyni. Pod ní ležely dvě hromady. Jedna byla z šedomodrých kostek, druhou tvořila mrtvá těla robotů. Ač jsem pocítila tísnivý odpor, bylo to nejlepší místo na schování. Dokud nebudu schopná normálně přemýšlet, není radno cokoliv dělat. S povzdechnutím přeběhnu k hromadě. Začnu se proplétat mezi kovovými pláty. Zvláštní, většina těl je nepoškozených. Nejspíš zemřeli vyčerpáním.

 Kdesi uprostřed si najdu prostornější místečko. Schoulím se do klibíčka a začnu počítat. Když ne nic jiného, zabiju čas.

   2291 ... 2292 ... 2293 ... uf. Snad už jsem v pohodě. Dobrá nejsem. Paniku z útěku vystřídala jiná panika. Co se stalo s Blackmoonem?! Kde je?! Nenašli ho náhodou?!!! Hlavou mi víří spousta poplašných otázek. Minule vypadali agresivně ti byrevní, teď se však ukazuje že dobří nejsou ani jedni. Nebo jo? Podle toho co jsem viděla jsou všichni schopni bezcitně zabíjet. Mám šílený strach o svého hřebce, větší než o sebe. Jak se odtud dá dostat? Stejnou cestou jako minule to nepůjde, nejsem proměněná. Ale to by šlo.

 Děsí mě představa mě samotné v proměně. Je to tak zvláštně nebezpečné a známé. Ne, nedokážu to. Můj strach z toho co by se mohlo stát je silnější než teplo.

 Zoufale schovám hlavu do dlaní. Vím, že bych měla začít přemýšlet, ale nejde to. Všechno se mi v hlavě motá. Ten útěk mě tak unavil.

 Tiše pláču. Nakonec usnu jako malé raněné zvířátko. K mému štěstí se mi nic nezdá.

  pozn.autora: Dnes o polovinu kratší. Nevím jak by to vyšlo s další částí, proto jsem to raději utla tady. Doufám, že se knížka líbí :-) Těším se na vás příští sobotu ;-)