S pravidelným oddechováním pádím napříč hlavní větrací trubkou. Je ohromě dlouhá. Odhaduji 5 kilometrů. Protahuji kroky téměř do skoků, lehce pružím v páteři, sem tam si do kopce pomůžu rukama. Běhám tu už dobře dvě hodiny, je to neskutečná sranda. Pohyb mi vyplavuje do těla endorfiny štěstí a já se cítím jako bych napůl létala. Nevím jako rychlostí běžím, ale z jednoho konce na druhý jsem se dostala za míň jak hodinu. Síla. V takové rychlosti už prostě nevidíte detaily kolem vás, vše se slévá do šmouh, nebo se tomu musíte vyhnout.
Když konečně stojím před mříží na horní palubu, naskytne se mi pohled na krémové mraky. To už jsme na Zemi? Vrátili se pro něco? V nevíře ochutnám jazykem vzduch. Není pochyb, jsme na Zemi! Možná se přecejen dostanu domů! Tělem mi projede nově nabitá síla s radostí. V trubce udělám salto vzad, navážu vývrtkou a to už mizím ve větrání. Jsem tichá jako myš, rachlá jako vítr, ale nejpozoruhodnější jsou moje rychlé obraty. Už neběžím rovně, kličkuji, běhám po stěnách a v zatáčkách skáču. Díky ocasu dokážu změnit směr ve vzduchu. Otáčky se dají korigovat rukama. Zkouším to kombinovat všemi možnými způsoby. Občas vznikají neuvěřitelné manévry, salta ani přemety nejsou výjmkou. Jediné co prozrazuje moji přítomnost je závoj větru. Miluju tuhle rychlost, miluju pohyb!
Nedokážu říct jak dlouho jsem běhala. Myslím, že mi neunikla žádná z větracích trubek. Spokojeně kráčím jednou z postranních. Rozložená ouška jsem nechám volně splývat s vlasy. Kolem mě zase proudí vzduch. Letíme níž. Pro jistotu jsem doplnila zásobu kyslíku. Vzduch je zase klidný, venku je vše v pořádku, zevnitř z chodeb se ale táhne nepříjemný sirný pach.
Můj nos mě neomylně vede dál mou trubkou. Je slyšet neobyčejný rozruch. Fialoví roboti si mezi sebou živě šeptají. Moje zvědavost mi nedá, i přes svou hrubost mi jejich jazyk učaroval. Z postojů jedné skupiny poznávám překvapení, možná strach. Konečně se mi daří rozeznávat jednotlivá slova, stejně jako poprvé mě překvapuje melodičnost drsných dialogů.
,,Teafa..." Jakobych už to slyšela, teafa, teafa, teafa...
Zvuk se spojil s pocitem a já najednou rozumím. Částečně, ale rozumím. Samým překvapením se neodvažuji nadechnou, nechci ten pocit zahnat. Jako vždy po nehodě, poškozená část mého mozku mě brzdí, ale rozumím. Cítím význam každého třetího slova a to už je něco. Pokaždé když si vzpomenu, byť jen na drobnost, mám chuť brečet. Nemáte ponětí jaký je to pocit, když se vám vrací část sebe.
Je mi jedno, že se týká zrovna přerostlých potvor, ten známý pocit mi dává jistotu. Jistotu, že možná ještě ... Nedá se to posat!
Všechny pachy šli stranou. Chci si ten pocit vychutnat, než zmizí. Lehnu si na kraj mřížky, hlavu si položím na ruce. Spokojeně vlním pírky na konci ocasu, uši mám jemně nastražené. Podle jejich hovoru prý přišel někdo nový. Zdá se, jakoby z návštěvy měli strach, zaslechla jsem něco jako bojovník.
Ve chvíli kdy je rozehnal kdosi z vedení, jsem se zvedla k odchodu. Sirný pach už téměř zmizel, i tak se po něm vydávám. Zavádí mě do míst, kde jsem prve zkoušela udělat znamení ohněm. Trochu se při té vzpomínce usměju, tady ale prudce zahne a dál se táhne do vyššího patra. Musím šplhat šachtou. Pokračuji širším potrubím. V této části nejsou mřížky.
Narazím na jednu jedinou. Je jí vidět do obrovského sálu. Vzadu se nachází obrovské, těžké železné dveře, od nich vede vyvýšený chodník dopředu k počítačům a obrazovca přes celou stěnu. Dole pod chodníkem je několik dalších počítačů, u kterých pracují fialoví roboti. Před obrazovkou zamyšleně postává zvláštní rabot. Nemá tvář, dlouhhé ruce vypadají nebezpečně, nohy má na stehnech zvláštně prohnuté. Jakoby zíral na dveře.
Po důkladném rozmyšlení zavřu oči a začnu se dívat jazykem. Molekuly, hormony, pachy, to vše mi prozrazuje co se tu děje. Místnost je nepochybně hlavní, dominuje tu silný pach. Patří nepochybně vůdci lodi, nikdo jiný nemůže být tak silně cítit. Dále cítím podřadnějšího jedince, stoprocentně samice, oba tu často pobývají. Podivný robot má osobitý feromon, ovšem nijak se neangažuje. Obyčejní vojáci se mi slévají. V posledních minutách tu byla velká spousta robotů. Vůdce přišel s někým novým, jeho pach nezapadá. Pobyli tu pár minut a následně oddešli. Síra mezitím vyprchala.
Ač je příchozí nový, má hodně výrazný pach, je tu ale háček. Svou silou se jeho feromony rovnají vůdci lodi, ovšem jakoby byly staré. Jeho tělo v posledních chvílích změnilo pach. Něco mi ta změna připomíná, ovšem moje mysl se nerozpomene. Ze silného alfasamce jakoby se stal poslušný hodný beránek.
V celé místnosti se vznáší nejistota mísená pocitem vítězství. Abych řekla pravdu, je mi z toho nepříjemně. Raději se vydám pryč. Jsem příjemně unavená z běhání a navíc mám o čem přemýšlet. Nechám myšlenky na poslední třičtvrtěhodinu nechám volně plynout, stalo se toho přecejenom víc.
Aniž bych přemýšlela zamířím do své kuchyně. Vůbec se nedivím své jistotě, musela jsem to tu prolítat v záplavě endorfinů celé. Řekla bych, že už si pamatuji pár tras. Rozdíly v trubkách tvoří sváry, ruční práce zařídila jejich rozdílnost. Už zdálky cítím typickou vůni společenských místností robotů. K mým uším dolehne tlumený halas. Že by nějaká akce? Zdá se, že se ještě zastavím juknout, co se děje.
pozn.autora: Vědeli jste že tahle knížka má přes tři sta hlasů? :D Já na to přišla včera! To jak se stalo? :D Díky děcka! :-) Řekla bych že moje psaní není žádná sláva, když to po sobě čtu a vidím ty chyby, mám chuť se zakopat. XD Vy co to čtete musíte mít svatou trpělivost.
Děkuju za to že vůbec nakouknete na prvních pár vět kapitoly. :D
Vaše malá turura
ČTEŠ
TFP- Pozorovatelka
De TodoŽiji si celkem spokojeně kdesi v poušti, nikdy jsem nezkoumala kde přesně. Dokonale znám okolí. Jsem skvělá stopařka a vyznám se v přírodě. Mám pár přátel a myslím že to stačí. Patřím mezi lidi, které ostatní moc v lásce nemají, ale má to své výhody...
