TFP- Pozorovatelka

Na dosah průšvihu

Vyděšeně jsem se houpala s mřížkou, zatímco jsem sledovala prostor podemnou. Malá vcelku útulná místnost. Podlaha je na první pohled neuklizená, stěny zdobí rádoby cákance barvou. Na stole leží přeházené podivné nástroje s různými plechovkami. Úplně na kraji se válí jakýsi zenký tablet bez rámečku. Vlastně tu nic kromě stolu, nepořádku a jednoho zvláštního lůžka nic není. Všechno by bylo v pořádku kdyby se na oném lůžku nerozvaloval červený robot. Rachot stadlého plechu ho naštěstí nevzbudil, jen se nespokojeně převalil na bok. Nemůžu si pomoct, jaký pán takový krám.

 Moji krátkodobou úlevu rozrušily kroky. S těžkým polknutím se ohnu abych vašplhala nahoru. Co?!! Pokud jsem předtím byla vystrašená, teď jsem ještě víc. Nohy mám zaháklé za dlouhý svalnatý ještěří ocas, můj ocas! Co to...? Jak...? Nemám daleko k pláči. Proč teď?! Samozřejmě si spolu s novou částí mého těla uvědomuji své zbystřené smysly a krásné uči. Aspoň na ty už jsem si zvykla.

 Kroky se přibližují. Pokusím se trhnou tělem, rukama se mi podaří chytit ocasu. To lechtá. Nohy nechávám volně a šplhám nahoru. Když dosáhnu na mřížku, jde to snáz, jenže nahoře se zaseknu. Ocas je o trochu delší než já navýšku, jenže jak s ním mám pohybovat. Jeho špička zůstala zamotaná v očku mřížky. Zkusím s ním pohnout, jde to stěží u kořene. Nastražím uši, ještě mám čas, než dotyčný dorazí. Opatrně slezu ke spodnímu okraji. Snažím se svůj ocas rozmotat ručně. Jde to poměrně dobře. Svaly mám uvolněné, jen to nehorázně lechtá. Drobné šupinky zřejmě fungují jako fousky u myší.

 Jen co se vyprostím z mřížky snažím se rychle zmizet ve větrání. Ocas nechávám volně za sebou, ačkoliv má tendence přilnout a plazit se po povrchu. Zvláštní.

 Konečně bezpečně sedím v trubce. Ocas jsem si s menším úsilím obtočila kolem těla. Pod sebou slyším nadávání v cizím jazyce. V odpověď se ozve neochotné zamručení. Zpětně se mi podaří identifikovat majitele prvního hlasu, byl to ten vysoký na podpadcích.

 Zezdola se ozve zanadávání a rachot padající plechovky. Kroky ještě nedávno spícího robota se vzdalují, nakonec je utne zvláštní zvuk.

  Vzduch je čistý, tedy obrazně řečeno. Nosem cítím pach jakéhosi paliva. Částice poletující kolem mě jsou různé, každá pochází odjinud. Najednou mě uchvátí známá vůně, vlhkost vody. Vábí mě to pokračovat v cestě.

 Opatrně se zvedno, ale sotva udělám krok zastavím se. Nedůvěřivě si prohlížím svůj ocas. Lehce se vlní nizoučko nad zemí, občas se dotkne, nebo spíše dotknu, špičkou kovu. Po chvíli mi dojde proč to dělám. Lehké ťuknutí osacem o zem mi poskatuje stejné informace jako přiložení ucha a zaklepání na skálu. Je zvláštní o té nové věci, která není vlastně ničím jiným než prodloužením páteře, mluvit jako o části sebe.

 Neomalně vyrážím za vodou. Trubky vedou klikatě, někdy i nahoru. Konečně se dostávám ke zdroji vlhkosti, slyším lehké šumění vody. Pro jistotu přičichnu ke každé mřížce po cestě. Nemohu však minout místo odkud se valí v mírném množství pára. Opatrně přejdu k odkraté mřížce. Dole se rozkládá jakýsi bazén celý napuštěný řidkým olejem žlutobéžové barvy.

 Nechám svůj jazyk jednou vystřelit. Podle toho, co cítím, je to hodně komplikovaná směs olejů a jiných látek. Pak si bezděky všimnu malého bazénku s vodou, čistou vodou. Moje žízeň zápasí s opatrností. Přecejen ale vyhraje touha po doušku vody. Opatrně se protáhnu mřížkou. Visím za ruce a koukám kam doskočit. Myslím že okraj bazénu bude ideální. Lehce se rozhoupu, díky ocasu to ani nedá moc práce. Chvíli letím vzduchem a světe div se, dopadnu přesně na špičky tam, kam jsem chtěla. Zavlním špičkou ocasu, je to zvláštní, to on mi pomáhá držet téměř dokonalou rovnováhu. Možná jsem nejspíš bestie, avšak tady se to náramně hodí.

 Opatrně se vydám k vodě. Dostat se k hladině není žádný problém. Jazykem ji ještě zkontroluji, je pitná. Nabírám do dlaní a hltavě piju. Jak jsem mohla ignorovat takovou žízeň?!

 Najednou se ozve ten zvláštní zvuk, jako když odešel ten spící robot. Moje smysly zaregistrují chvění. Někdo sem jde! Poplašeně vyskočím na poličku, tam se tak tak stihnu schovat za plechovku. Znovu se ozve ten zvuk, aha, to se otevírají dveře. Dovnitř vchází mohutný robot, kterého jsem dneska pozorovala, jak celý mokrý odchází.

 Něco naťukal na panelu u zdi. Sakra! Jak větrání, tak dveře vydaly zvláštní zvuk. On to zamkl!

 Co?! On se svlíká?!

  pozn. autora: Tož som sa konečně dokopala to dopsat. Nezlobte se prosím, ale užívám si vánoce naplno. Snad vám to stačilo. Omlouvám se za chyby.

         Co myslíte, že tam ten velký robot bude dělat? Poznali jste z minulé kapitoly o koho jde?

Krásné vánoce přeje turura. :-D