Noční tmou se zvolna nese zoufalý nářek mísený útrpným křikem a pláčem. Zvolna kráčím obrovskými chodbami komplexu, jež doneddávna sloužil k věznění mých druhů. Zlostně zavrčím. Jen silou vůle potlačím touhu někoho roztrhat na kusy. Nechám své tělo proměnit do plně lidské podoby. Nevědomky si přejedu rukou po jizvě na zádech, táhne se od lopatek obloukem k boku. Její sestra ne druhé polovině je téměř identická. S dalším zavrčením pokračuji v cestě. Tvrdá daň za život.
Z myšlenek mě vytrhne urputný řev. Nakouknu za roh. Další z nich. Tolik jsem si přála jejich vyvraždění, jenže smrt, co jsem jim nosila já, byla rzchlá. Lidé je mučí, dokud nedojdou na hranici jejich síly. Roboti co sem dorazí umírají v křečích, beznaději, strachu a bolestech klidně roky. Tenhle mladý se snaží vzdorovat. Je to nováček. I přes svou nadprůměrnou velikost nestačí na ledmaty (ledmejty) a jejich řetězy.Oklepu se při představě jeho následujících dní. Zlomit je a nechat pomalonku umřít. Lidé nechtějí informace, chtějí vidět jak pomalu přichází bolestí o rozum, jak se bezmocně snaží dostat k pár kapkám otrávené modré tekutiny, který jim přinese jen další bolest. Je to odporné.
Narovnám se. Musím pokračovat. Procházím kolem cel s bezvládnými roboty. Těmto se podařilo usnout. Zamrazí mě při vzpomínce, jak jsem tu nedávno ležela podobně já se svými. Doufám že jsou v bezpečí. Kydž vám utečou hlavní testovací subjekty, hmátnete po tom, co je nejblíž. Abych byla upřímná, je mi jich líto. Oni lidem, narozdíl od mého druhu, nic neudělali.
Jeden nešťastník se natahuje pro misku s tekutiny. Klasika. Přijdu blíž. Zavětřím, kupodivu je modrá kapalina v misce čistá. Usměju se na prosebný pohled bývalého bojovníka, postrčím misku blíž. Natáhne se, rozřesenou rukou si přitáhne misku do cely, abych mu ji náhoudou neukradla. Pije po malých doušcích. Podle jizvy na hlavě soudím, že má přeraženou čelist či co to mají. Otočím se. Aspoň jsem udělala dobrý skutek. To co zažívají tady bych nikomu nepřála. Mnozí žadoní o smrt, nebo aby prožívali znovu a znovu ztráty nejbližších, jen odtud pryč.
Nepřítomně dojdu k sobě do pokoje. Nasednu do ledmatu. Po chvíli štelování se mi ho podaří nastartovat. Do batohu patřičné velikosti sbalím tři dávky energonu, jeden minerální kámen, po chvilce přemýšlení i chladivou přikrývku s jednou normální. Kdo ví, co si na něj dneska připravili.
Probudím se s zvláštním tíživým pocitem. Zhluboka dýchám. Pálí mě záda. Zdravou rukou si po nich přejedu. Dobrý, nic tam nemám. Z toho snu mě mrazí. Fajn, uklidni se, byl to jen sen. Snažím se myslet na něco jiného, zabírá až nutella. Ano, oříškovočokoládová chuť.
Posadím se, chvíli se dívám po místnosti. Mušilka odpočívá na stropě. S úsměvem se napiju ze skleničky a znovu usínám.
ČTEŠ
TFP- Pozorovatelka
AléatoireŽiji si celkem spokojeně kdesi v poušti, nikdy jsem nezkoumala kde přesně. Dokonale znám okolí. Jsem skvělá stopařka a vyznám se v přírodě. Mám pár přátel a myslím že to stačí. Patřím mezi lidi, které ostatní moc v lásce nemají, ale má to své výhody...
