TFP- Pozorovatelka

Ve dne

     Přispávám si. K aktivitě mě donutí až rachot poblíž mě. Ospale zvednu hlavu a prohlížím si toulavého psa. Je to jakási pouliční směska, vskutku roztomilý oříšek. Hrubá srst, černý čenich a roztomilý pohled. Podívá se na mě jako na zjevení, couvne, štěkne a uteče. Pro sebe se zasměji. Odhodím celtu a rozhlédnu se. Po silnici jezdí auta. Na mě je pozdě ale většina lidí teprve vstává a odjíždí do práce. V pravém rohu uličky si všimnu svých pytlů. Je čas se podívat po něčem jako sběrna nebo ekologické centrum. Nejdříve však průzkum. Z batohu vytáhnu hřeben a trochu jídla. Moje vlasy potřebují umýt ale říká se že když je necháte dlouho mastné, stačí je mýt jen vodou. S hlubokým nádechem vyrážím. Město je cítit výpary aut, vlhkým zdivem a jak to tak bývá, vzduch slibuje dusno s horkem. Mezi budovami se lépe odráží světlo, proto krčím oči. Je tu na mě přesvětleno.

   Obcházím školu u které jsem potkala Miko. Možná mi poradí kde začít hledat. Děti jdoucí kolem si mě se zájmem i odporem prohlíží. Někteří si něco šuškají. ,,Táhni pod most!" uslyším ze zadu. Arogantní hlas patří tomu zrzkovi. ,,Neslyšelas?! Zacláníš tu!" oboří se na mě. Našpulím pusu v posměšném úšklebku. Napřáhne se. Není moc těžké jeho pravému háku uhnout. Ladnou otočkou se dostanu za něj. Stačí kopanec do zadku a díky své setrvyčnosti padá. Uchechtnu se. ,,Tos dostal Vinci!" směje se jeho kámoš. Vincent se otočí a pomalu vstává. Promýšlí co se mnou. Udělám taktický úkrok dozadu. ,,Ty," zavrčí a kráčí ke mně. Stojím pevně na místě. Jsem o dvě hlavy menší. Přijde těsně ke mně. Shlíží na mě zvrchu. Podívám se mu ledově do očí. Nepohnu ani brvou, což ho zneklidní. Jeho svaly se napnou k přípravě dalšího úderu. To už ale vyskakuji a dvojtým kopem ho srážím opět na zem. Jeho rána šla mimo. Všichni na nás civí. Nevím kde jsem se naučila bojovat, ale umím to. Prudce vstane a rozběhne se za mnou. Já vyskočím přímo nahoru, zachytím se větve a šplhám. Leze za mnou. Blázne! Směji se vítězně vduchu. Ze stromu na střechu a ze střechy elegantně seskočit. Jak jsem čekala, na tohle náš frajírek nemá. Symbolicky se opráším, otočím a odcházím.

 Za rohem mě doběhne Miko. ,,To bylo skvělý, mělas vidět jeho výraz když jsi odcházela. Tohle nikdo nečekal. Kde ses to naučila?" chrlí na mě. Pokrčím rameny. Teď jsem si vzpomněla, blok. Z batohu ho vytáhnu a napíšu: ,Nevíš kde je tady sběrna odpadu nebo něco takového?' Podívá se na papír. ,,Nevím, ale zeptám se Rafa." Kývne na mě a už jí není. Za chviličku přibíhá i s malým klukem. Trochu nadzvednu obočí. Je tak sladký. ,,Promiň, snažil se mi to vysvětlit, ale je to matematik," pokrčí Miko nezúčastněně rameny. ,,Co jste chtěla vědět?" podívá se na mě ten kluk, přičemž si posune brýle na nose. Kleknu si na jedno koleno a ukážu mu blok. ,,No... jedna tu je, ale je to daleko," vzhládne od papíru. Mávnu rukou jakože to nevadí. ,,Tahle silnice se po chvíli napojí na hlavní, půjdete rovně a pak vás navedou šipky," usměje se. Kývnu a podívám se na Miko. ,Cos na tom nepochopila?' napíšu. Odfrkne si. ,,To je jedno, už musím. Zatím čau rváčko," bouchne mě pěstí do ramene a znovu mizí. ,,Omlouvám se, to je prostě Miko," snaží se Raf. Na papír mu ještě napíšu poděkování a vydávám se určeným směrem.

  Vzdálenost je delší než jsem si myslela. Můj pohled upoutá nápis Psí útulek. Neodolám a zahnu do ulice, kam ukazuje cedule. Nechávám se vést nápisy. Za čtvrt hodinky jsem tam. Oplocený areál, uvnitř jsou jednoduché klece, ve kterých plazí jazyky jednotliví pejsci. Nemají moc prostoru. Někteří mají uvnitř boudičku, většina jen misku na vodu. Soucitně si je prohlížím. Štěňata vlčáka, fenu retrývra, několik oříšků podobných tomu, který mě ráno probudil a další plemena která neznám. Štělají na mě a vrtí ocasy. Tak ráda bych je všechny pohladila, dala jim pamlsek a vyrazila na procházku.

  ,,Nardar! To jsou k nám hosti. Jak je vidět, moc daleko ses nezaběhla," osloví mě známý hlas a já se Alexovi vrhnu kolem krku. Obejme mě. ,,No jo, taky nám chybíš, ale neumačkej mě ju?" směje se mámu nadšení. Začnu kolem něj skákat jako malé dítě. ,,Tak jo, to stačí!" chytne mě za ramena a drží na místě. Usměju se a znovu do obejmu. Je ze mě poměrně vykolejený. Alex nikdy nebyl na dlouhé projevy nadšení a vůbec čehokoli. Odlepím se od něj. Vyndám blok a napíšu: ,Co tady děláš, najsou náhodou dostihy?' Zasměje se. ,,Jsou ale Mayk po té tvé nehodě nenechá nikoho jet. Řekl jsem si že by bylo fajn přivést nový přírůstek, tak jdu vybrat šťastnou duši." Z nápadu pomoct nějakému pejskovi jsem nadšená, ovšem vzpomínka, na příhodu při které jsem přišla o hlas a nejlepší kamarádku, tak veselá není. ,,Promiň," špitne když si všimne mého útrpného výrazu. ,,Víš co, jdeme vybírat!" mrkne na mě a už mě táhne k prvním klecím.

  Po dlouhém, veselém dohadování Alex odváží dvě štěňata, vlčáka a border kólii. S úsměvem mávám jeho autu a vracím se k původnímu cíli. Zhruba po hodině konečně přicházím k mohutné bráně sběrny. Vrátný se na mě nerudně podívá. ,,Co tu chceš?" prskne. ,Vykoupili byste odemě pár lahví a plechovek?' ukážu mu blok. ,,No.... přijďte zítra, až to budete mít u sebe," odsekne trochu vlídněji. Přikývnu a vydávám se zpátky do hnízda.

  Beru to oklikou, abych si pořádně prohlédla město. Už jsem minula dva obchody, jedno železářství, cyklo prodejnu, rychlé občerstvení a teď mám na dohled nemocnici. I tahle část města je klidná. V nemocnici svítí téměř všechna okna. Při vzpomínce na tu, ve které jsem donedávna ležela se musím oklepat. Radši se k dnešnímu zdravotnictví vyjadřovat nebudu. Před nemocnicí stojí spousta aut. Mezi průměrnými kousky vyniká modrá motorka. Povzdechnu si. Nezabije mě, když se na ni podívám.

  Opatrně přejdu silnici, na parkovišti se též pečlivě rozhlížím. Lehce rozmlžím pohled a soustředím se na celé své zorné pole. Nikde nikdo. Přijdu k motorce. Lak se třpytí na odpoledním slunci. Obcházím ji a skenuji každý detail. Koutkem oka vidím jak se samo pohybuje zrdcátko. Zajímavé, dělám že jsem si toho nevšimla. Při třetí obhlídce mi dochází pozměněná stavba některých částí. Tyhle kabely určitě nemůžou vést vrchem. Ehm..... to jsem jako byla i automechanik?! Divím se jak snadno rozenávám kam co patří a k čemu to slouží. Ke konci můj pohled upoutá struktura kovu. Prsty přejíždím po téměř neviditelných liniích. Spojují se a rozvětvují, jakoby měla motorka umět měnit tvar a možná i velikost. Jemně zaťukám na plech krací motor. Zvuk je nepřirozene tlumený a hluboký. Tak lehký a přitom pevný materiál, co ty jsi zač?

  ,,Hej! Co to děláš?" zeptá se nervózně zdálky nenápadný kluk. Je to ten samý co nasedal na motorku před školou. Nevinně se usměji. Do bloku napíšu: ,Máš hezkou motorku, kde jsi ji koupil?' Nervůzně se podrbe na zátylku. ,,Noo.... v bazaru. Byla v hrozném stavu, ještě teď ji opravuji." To i já lžu líp než on. Skepticky si ho změřím. ,,Opravdu. No nic... já už musím," vykličkoval z rozhovoru, nasedl na motorku a ujel.

  Většina kluků se vytahuje pokud jim někdo pochválí stroj, buďto ti jsem nepříjemná tím kdo jsem, nebo jsi skromný. Já bych ale řekla že lžeš a v tom případě se nabízí otázky, proč? Lžeš dobrovolně? Z čeho je ta motorka vyrobená? Proč se sama pohybuje? Odkud ji skutečně máš? A souvisí nějak s těmi ostatními auty? Vedla jsem svůj monolog a ani si nevšimla ža stojím znovu před školou. Tohle bude zajímavé. Uvidíme cglapče, chováš se podivně.

pozn. autora: O víkendu jedu pryč, tak tu máte kapitolu, abyste nestrádali. Děkuji těm kdo to čtou a budu ráda za zpětnou vazbu. :-) Doufám že jsem tam nenasekala moc chyb.

    Vaše turura