TFP- Pozorovatelka

Nevzpomeneš si?

Drobný potok plynul lesní půdou, až dorazil do skalního města. Kilometry vzdálené okolí bylo opuštěné. Jediný náznak přítomnosti schovávajících se živočichů byl ptačí zpěv. Stromy typiské pro euroasijský kontinent vytvářely pestře zelenou střechu, která jen místy propouštěla světlo. Voda plynula dál. Ve skalách s několika dalšími potůčky vytvořila silný potok. Jemné zvonění vody, vystřídalo zurčení vodopádů. Za stovky let zde potok vyhloubil kaňon. Jeho stěny pokrýval mech spoku s kapradinami a drobnými květinkami.

 Sem zpěv ptáků téměř nedoléhá, zato voda vytváří symfonii. Pod hladinou se míhají rybky. Také hmyzu je tu požehnaně. Otravné mušky se mi pletou do vlasů, marně se je snažím odehnat. Jejich radost nad mácháním mýma rukama je až úsměvná. Proč si nemůžete najít na otravování někoho jiného? No... možná protože tu nikdo jiný není.

 Jen sama se svými myšlenkami putuji kaňonem. Místy musím přeskakovat kameny. Bosé nohy mě za chvíli zebou. Kde že jsem nechala boty? Nejspíš na začátku trubek. Při vzpomínce na loď se mi zasteskne po mých dvou robotech. Určitě by z nás byli přátelé. A Blackmoon? Kdoví kde je mu konec. Doufám, že Útulek nevyhlásil pátrání po mně, to by mi chybělo. Ale Blackmoona by měli poslat hledat. Možná že našli i můj ztracený batoh. Vlastně jsem ani nepostřehla, kde přesně jsem ho ztratila. Poslední dobou přicházím o víc a víc věcí.

 Plynuly hodiny a potok v kaňonu se proměnil v širokou mělkou říčku. Není nijak teplo, zvlášť ne tady dole. Slabonké sluneční paprsky lehce hřejí. Na chvíli zastavím a nastavím jim tváře. Příjemný pocit.

 Můj klid přeruší poplašné štěbetání ptáků. Několik vran vzlétlo. Neklidně se rozhlédnu, v kaňonu nic zvláštního není, skalnaté stěny by zdolal tak leda rys. Když pominu zurčení říčky skoro nic neslyším, ale ptáky muselo něco vyplašit, nebo už jsem tak paranoidní? 

 I přes pečlivé naslouchání, jsem nic nezachytila, pravděpodobně se kosáci lekli sebe navzájem, anebo si všimli mě. Volným krokem pokračuji po proudu. Párkrát jsem se napila vody, je výtečná.  Díky stálému proudu nemá šanci se zkazit, navíc jsem uprostřed divočiny. 

 Kameny v říčce vypadají různě. Převažují šedobílé valouny, občas se objeví i pár s pískovcovou strukturou. Jejich vršky porůstá nízký mech s kapradinami. Dno pokrývá oblázkový štěrk, těžko byste zde hledali neohlazený kamínek. Voda vše omílá, přenáší a čistí. V tomto představení zemitých barev se sem tam mihne ryba. Hádám že pstruzi. Jsou větší než v horním toku. 

 Prohlédnu si okolí. Není tu nic z čeho by se dala vyrobit harpuna, můžu ale zkusit ulovit jednoho z nich ručně. Po cestě jsem našla jen pár jedlých rostlin, mám hlad jako vlk. Žaludek mě nepříjemně pálí, budu ráda i za pidi pstruha.

 Několik metrů dál jsem si našla krásnou tůňku, voda tu proudí jen mírně, ryby tu určitě odpočívají. Teď jsem je ale svou přítomností vyplašila, uvidíme zda se vrátí. Začíná hra na trpělivost.

 Jak slunce putuje po obloze začínají mě bolet záda. Přestala jsem počítat nepodařené pokusy. Stojím ohnutá na kraji tůňky, nohy zmrzlé do necitlivosti, čekám až kolem poplave větší kus. Vyzkoušela jsem už téměř vše, od chytáni drobečků po číhání na kameni. Poslední půlhodinu se sama snažím vypadat jako kámen, raby se tak více přibližují. Tenhle způsob lovu je namáhavý a jeho výsledky jsou minimální. 

 Jako had vystřelím ruce ke kořisti. Můj malíček se jen těsně dotkne pořádně vypaseného pstruha. Naštvaně vydechnu. Je to víc unavující, než jsem předpokládala. Ryby obvykle chytám pomocí harpuny, jenže tady se k lesu dostanu těžko, navíc skalním stěnám příliš nevěřím. 

 Rezignovaně se vydám dál řekou. Pozoruji poplašené ryby a snažím se najít nové místo na číhání, do toho se mi ale znovu nechce. Rezignovaně přejdu na druhý způsob lovu. Rukama šmátrám pod kameny, některé ryby se tam schovávají. 

  Uplavala mi už asi desátá. Uznejte že je to k zlosti. Vduchu ta malá plavající stvoření přemlouvám, vždyť já jsem jen hladový člověk. Nebo starfa? To je jedno, mám hlad. Šáhnu pod další kámen. Ani trochu mě nepřekvapí slizké šupiny unikající ryby, ovšem ta za ní má menší štěstí. Neohrabaně ji přimáčknu a druhou rukou se ji snažím vytáhnout. Je to jako snažit se šplhat po naolejované tyči, prostě to klouže. 

 Pevně svírajíc rybu dojdu na břeh. Tady ji položím a dvěma rychlými údery kamenem ji ukončím život. Tolik námahy pro jednu, o trochu větší než dlaň, velkou rybu. Uvažuji. Je velký podvod použít schopnosti mé druhé podoby pro vykuchání a upečení ryby? Můj hlad rozhodl že ne. Za pomoci jednoho tahu drápem, chvíle škrábání šupin a trocha ohně. Snažila jsem se maso péct pozvolna, skoro se mi to dařilo.

 Zkoušeli jste někdy jíst pomalu po celém dni bez jídla? No... moc to nejde, tomto případě vás k tomu donutí zákeřné rybí kůstky. Ovšem i tak jsem byla s jídlem za čtvrt hoďky hotová. Proměněná zpět jsem se vydala na další cestu.

 Spokojená poskakuji po kamenech. Po jídle je vám hned veseleji. Paprsky zapadajícího slunce kreslí po okrajích skal tančící flíčky. Je to roztomilé. Při všem tom poskakování musím samozřejmě kontrolovat kam šlapu, ale to co se nachází dobře čtyřicet metrů předemnou není kámen, ani skála, ačkoliv má stejnou barvu.

 S napůl zadrženým dechem si prohlížím temně žilkovanou strukturu staveného kovu. To co dřív bývala ruka je dnes stěží rozeznat od zbytku těla. Ta druhé působí neobratně, ale dlaň je plně funkční. Tam kde tělo nejeví známky tavení se vyjímají zarezlé jizvy. Obzvláště na silných nohou jsou některé neuvěřitelně hluboké. Zbídačené tělo ovšem není nic proti robotově tváři. Pravá polovina obličeje musela být roztavena společně s pravou částí těla. Tady se ale objevují odporné bubliny. Prvé oko je nefunkční, to levé jen těsně míjí červeně rezavá jizva. Čelist je viditelně přeražená na několika místech. I přesto nějako vyloudil na tváři úsměv.

 Prohlíží si mě stejně zvědavě jako já jeho. Klekne si na jedno koleno, tekoucí voda mu zdá se nevadí. Nakloní hlavu. Po chvilce váhavě ustoupím dozadu. I v tom minimu pohybů v jeho obličeji rozeznám překvapení. ,,Aljo?" pronese tázavě. Teď zase nakloním hlavu já. Odkud zná moje jméno? Nedůvěřivě udělám další krok vzad. ,,No tak... to jsem já Mirakl," snaží se. Jen se zmateně zamračím. ,,Nedělej že si mě nepamatuješ," pronese s náznakem humoru. Zakroutím hlavou.

 Instinktivně začnu couvat. ,,Ty nevíš kdo jsem?" zvážní. Tentokrát mu je moje gesto jasnou odpovědí. Jen co se postaví na nohy, dám se na útěk. Avšak neuvěřitelně rychle se ocitám v jeho funkční ruce, nestihla jsem zaregistrovat ani tři zadunění. Ladně a tiše se rozběhne. V jeho pohybu je cítit dynamika,vitalita a hlavně síla. K jeho vzhledu mi to nesedí. Pomocí skákání z jedné strany kaňonu na druhou se během minuty dostane nahoru. 

 Jeho běh se nedá neobdivovat. I se svou shrbenou postavou je stejně vysoký jako stříbrný alfa na lodi, přesto nezavadí ani o jedinou větvičku. Jediný kdo si ho v této rychlosti všimne jsou ptáci. Běžící stín je leká. To on je předtím vyplašil! Procházel se nahoře nad kaňonem. 

 Během chviličky jsme se dostali ke skalnímu městu. Téměř automaticky prošel mezi pískovci k jeskyni. Než mě pustil na zem vlídně mi řekl: ,,Vím že jsi to ty Aljo, nedáš se zaměnit. Jen mi prosím neutíkej. Tady není čeho se bát, jsme uprostřed Uralu, ti co tě hledali už nejsou mezi živými. Položím tě tady na stůl. Jen mi prosím řekni co se stalo. Zachránila jsi mě, není možné abys jen tak zapomněla."

 Trochu roztřeseně seskočím z jeho ruky, najdu si adekvátní kámen a začnu kreslit na hladkou destičku tak akorát do jeho ruky...

   pozn.autora: Už jsem tady zas :D Zdravím, doufám, že vás moje pauzy příliš neodrazují. Tak...co říkáte na záhadného Mirakla? Jak to asi myslí, že ho Alja zachránila a odkud? Uvidíme se příště. :)