TFP- Pozorovatelka

Klid domova

   Miraklova rychlost byla neuvěřitelná. Za rekordní čas překonal několik desítek kilometrů, teď odpočívá ve vlhkém stínu. Sluníčko mu na spáleném pancíři vytvořilo černé fleky. Ani nevím kolik je hodin, můj kamarád už notnou dobu spí a já uvažuji, že budu pokračovat v noci. Tohle část pouště už znám, jsem ale pořád dost daleko od Útulku. 

 Možná by nebylo od věci najít svůj batoh, přecejenom mám v něm všechno. Moje květiny u skalního domečku už určitě pomalu usychají. Chuderky malé, co jsem to za zahradníka? A co teprve Blackmoon, našel vůbec cestu do Útulku?

 Moje pochmurné stále se opakující úvahy přerušil Miraklův hlas: ,,Můžeme pokračovat." Lehce si protáhl tělo a nabídl mi dlaň. Zdráhavě jsem pohlédla na spálené fleky. ,,Neboj se malá, vydržím hodně. Jen doufám, že potkáme přes den víc stínu než dnes," mrkl na mě. Se souhlasným úsměvem jsem vyšplhala na jeho rameno, než jsem se znovu zorientovala zase jsme běželi.

  Dostali jsme se poblíž údolí Mrtvých tváří. Ani po třech dnech téměř nepřetržitého běhu neztrácel Mirak vitalitu. Na mé přání prošel skalami, kudy jsem jela s Blackmoonem. Našli jsme zde docela čerstvé stopy po motorce. Botaska zřejmě vyrazil po našich stopách. Mirakl tvrdil, že stopy jsou dobře týden staré, takže svého kamaráda nejspíš nepotkám. 

 Dlouhými kroky se blíží k mému domku, za zatáčkou se lehce sklouzl a zastavil. Opatrně slezu. Ani jsem se neobtěžovala prohlédnout si jeho výraz, prostě musím vidět jak to tady vypadá. Oběhla jsem domeček, pořád stejný. Urychleně jsem se pustila do zalévání a děkovala Botaskovi za jeho ochotu, musel mi květiny párkrát zalít. Semínka povyrostla, i tráva kalem oázy byla vyšší. 

 Za mými zády se ozvalo souhlasné bručení. Mirakl si chladil záda o sálu a pozoroval mou péči o zanedbané rostlinky. K přírodě měl téměř nábožný vztah, znamenala pro něj úkryt, bezpečí a hlavně zajímavý zdroj krystalů se spoustou rozdílných léčivých možností. Jako jeden z mála se naučil žít na naší planetě v úplném souladu s ní. 

 Mám hotovo, nedočkavě vstoupím do domečku. V břiše mě šimrá nervozita, zatím si mé oči nepřivykly. Po chvilence rozeznávám své věci, jsou srovnané jako předtím. Na spacáku leží jakýsi balíček. Pomalu dojdu k zadní stěně, uchopím balíček, je na něm jakýsi nápis.  BLACKMOONA JSME NAŠLI U ŘÍČKY BEZ TEBE. CO SE STALO? DOUFÁME ŽE SE BRZY VRÁTÍŠ. PROSÍM ŘEKNI NÁM PROČ JSI ZASE ODEŠLA.  

 Smutně jsme si prohlížela vzkaz. Není to poprvé co jsem bezestopy zmizela, možná si myslí že udělali chybu. Opatrně otevřu balíček, je v něm mobil. Zapnu ho a spěšně napíšu SMSku. 

 Promiňte mi to, ale narazila jsem na další záhadu. Za pár dní se ukážu, jen mi dejte chvíli čas. Poohlédněte se mi prosím po nějaké práci v autoservise. Snad jsem vás moc nevyděsila. Vaše Alja.

 Mobil spokojeně zaklapnu. Bude to muset stačit, teď si musím obstarat základní věci na vychytávky a trochu peněz. ,,Je tam všechno v pořádku?" ozve se zvenku starostlivý Mirakl. Vykouknu a ukážu mu palec nahoru. Přikývne. Pomalu se vrátí do stínu, ani se neobtěžoval mi cokoliv říct, prostě si lehl a za chvíli usnul. Trochu zaraženě pozoruji jeho zvedající se hrudník. No... asi mi neuškodí si dát pro dnešek pauzu, bylo toho přeci jenom poslední dobou hodně.

 Z domečku si vytáhnu deku a začnu číst jednu z knížek o bylinkách, světla bude dneska dost.

   Ráno se Mirakl probral poměrně pozdě. Ve vlhkém stínu se mu většina fleků na pancíři zatáhla. Dlouze zívne a podívá se mým směrem. Samozřejmě zase čtu. Rozhlédne se, pak se znovu podívá na mě. ,,Vypadá to... že už jsme asi na místě. Cítím poblíž pach podzemí, asi tě tu dál nechám samotnou, maličká," řekne s smutným úsměvem. Věnuji mu nesmělý pohled, i já se s ním dneska chtěla rozloučit. 

 Se smutným úsměvem ho obejmu kolem krku. Bude  mi po něm stýskat, a to ho znám sotva týden. ,,Opatruj se, drobku. Jednou se možná stavím, a kdyby ne, najdeš si mě," mrkne na mě svým jedním okem. Nakrátko ho pustím, pak se ho zase pevně chytnu. ,,Notak, přece tě zase neponesu do Uralu. Tady jsi doma, tak si to tu užívej a starej se o květiny," s těmi slovy mě postaví na zem. Narovná se, naposled mi kývne na rozloučenou a zmizí mezi skalami. 

 Starej se o květiny, no... určitě o ně teď budu pečovat lépe než kdy dřív. Popadnu svou konvičku a všechny decentně zaleju. Půda při vsakování vody lehce bublavě cinká. Na některých drobných lístcích zůstanou kapičky, jež odráží světlo slunečného dne. Je tu úchvatné. 

 K poledni jsem připravená na další cestu. Půjde do Útulku, tady snad získám pár základních věcí, pak hodlám pokračovat směr větší město, myslím, že bych si mohla vyžebrat pár drobných. Co se týká té práce, jednak ji potřebuji a druhak, ... když jde o záhadu s auty a roboty, musím vědět o technice něco málo víc. 

 Je už pomalu zvykem ohlédnou se když odcházím z domečku. Díky pomalu rašícím rostlinkám to tu ožilo. Určitě se sem brzy vrátím. Ještě spěšně zkontroluji mobil. 9 SMS zpráv, proč mám pocit, že pro mě chystají uvítací oslavu?

  KONEC PRVNÍHO DÍLU