TFP- Pozorovatelka

Jídlo!

Nejprve jsem se naprosto zděsila, panika rychle ustoupila avšak nepříjemný pocit mi zůstal. Začal ä jsem si jazykem prohlížet okolí. Tlak je stejný, vzduch má smížený obsah kyslíku. Vše kolem je podivně klidné. Hučení motorů s potemnělou barvou chodby působí tíživěji než  kdy předtím.

 Dobře, jsem ve vesmíru... možná. Loď stále letí na plný výkon. Z toho vyplívá, že se odtud nemám jak dostat, leda by zase zastavili u nějakého z dolů. Jak často tam asi zastavují? Každopádně to tady vypadá na delší pobyt, minimálně naž se dostaneme na zem.

 Stále trochu zmatená se vydávám na průzkum. Pokud tu chci přežít, budu si muset zajistit pár věcí. Tou první je voda. Popaměti mířím ke koupelně velého stříbrného robota. Bohužel, cestu mi zaterasila zavřená trubka. Zavrčím a vydám se hledat podobnou místnost. Někde tu musí být něco podobného. Volným klusem pokračuji na poslední křižovatku, minula jsem ji ani ne před pěti minutami.

 Jak tak běžím, začínám si uvědomovat strukturu tohoto větrcího systému. Já se pohybuji v centrálním okruhu. Větší trubky, které vedou napříč lodí odvádějí nejvíc vzduchu. Na ně se napojují menší sekundární trubky. Ty vyrovnávají tlak v chodbách. Centrální okruh má několik šacht směřujících dolů i nahoru, z toho se dá usoudit, že loď má více pater. Čím blíže jsem pláště lodi tím více potkávám pomalu se točících vrtulí. Buďto slouží k popohnání proudu vzduchu, nebo je proudící vzduch sám roztáčí. Mohou tak dostat informace o tlaku vzduchu a pokud by to tak opravdu bylo, daly by se využít jako drobné elektrárny.

 Tohle všechno mi proletělo hlavou ve shluku pocitů. Možná bych ve vyšších patrech měla větší štěstí. Poklepu ocasem na dno trubky. Pírka registrují nejbližší šachtu za několik složitých odboček. S novou nadějí se vydám k šachtě. Znovu se probouzející strach o Blackmoona zaženu do ústraní. Až budu mít vše potřebné mohu začít přemýšlet a panikařit, teď ne.

 Párkrát doprava, jednou doleva a zdolat neuvěřitelně klilatou cestu. S rovinkami mezi odbočkami jsem už ušla dobrých pět kilometrů. Snažím se zapamatovat si drobné detaily, které by mohli posloužit jako orientační body. U několika mřížek se ozývá tichý hovor. Trochu se mi uleví, nejsem tu sama. Mám chuť si jejich drsný dialog poslechnout, ale bohužel, voda je přednější.

 Koneně dorazím k šachtě. No jo, ale jak se dostanu nahoru? Povrch trubky je hladký, krom toho šachta vede nahoru i dolů, pokud spadnu bude to v pytli. Šahcta je směrem dolů mírně stáčí, pád by každopádně hodně bolel. Opatrně nakouknu přes okraj. Pochybovačně zvednu pohled k vrchní části. Má to vůbec cenu? Abych se nenamáhala zbytečně nejprve pořádně naberu vzduch nosem. Cítím zvrchu klasický vzduch, možná s trochou vlhkosti. Na řadu přichází citlivější odgán. Jazykem dlouze zakmitám po okolí. Můj čich se nepletl, nahoře je voda. Kromě ní cítím i něci jiného. Je to podivný pach, ale vím že znamená jídlo. Opravdu je to nahoře až otolik lepší?

 Lákavá možnost zapasí s pochybnostmi. Pak se ve mně cosi pohne. Jeden ze základních instinktů mě donutí couvnout o pár kroků. Je to zvláštní, avšak vím že na tento instinkt se mohu spolehnout. Rozeběhnu se a skočím. Chvíli letím vzduchem. Najednou mnou projede krátký šok, dlaně narazí na studený kov, stejnětak mé nohy. Čekám pád dolů, ale ten nepřichází. Neodvažuji se otevřít oči, přesto vnímám svoje tělo. Držím za ruce a nohy, jako bych na nich měla jakési háčky. Při bližším uvědomění se záhadné háčky promění v prohloužení mých nehtů.

 Překvapeně otevřu oči, abych se podívala. Moje přestava byla přesná. Z míst kde máme nehty mi na rukouvyrůstají hákovité drápy. Je to nechutný pohled, nicmáně jsou velmi silné. Ve stěně trubky po nich zbyla dlouhá rýha, krájí kov jako nic. Můj pohled na nohy mě ubezpečí o podobném stavu mých hodidel. Tady mám drápky o něco menší a rovnější.

 Dobrá, vypadá to hrůzostrašně ale myslím, že to bude užitečné. Opatrně vytáhnu ze stěny jednu ruku a zaseknu ji o kus výš. To samé udělám s nohama. Funguje to! Takhle můžu šplhat kde se mi zlíbí! S nově nabitou energií se pustím do lezení. Ze začátku to jde pomalu, postupně však přicházím na ten správný grif. Ke konci šachty už si připadám jako ještěrka.

 Lehce se přehoupnu přes okraj šachty. Nechala jsem zasebou pěknou řadu dírek po mých drápech. Věnuju smutný pohled mým ponožkám. Byly pohodlné. Následně si důkladně prohlédnu další novinku na svém těle. Drápky jsou skutečně do tvaru mírného háku. U špičky se lehce zužují do tvaru nože s ostrou horní i dolní hranou. Ostrá špička je samozřejmostí. Na nohou drápy vypadají podobně jen jsou oněco mohutnější. Všachny bez výjmky mají stejnou barvu jako šupiny na mém ocasu.

 S uspokojivým pocitem se zasoustředím a nechám své ruce i chodidla proměnit do původního stavu. V tichosti se vydám po čichu za vůní toho zvláštního jídla. Trubky tu vypadají stejně jako ty o patro níž. Dobrou představu o okolí mi přináší pírka na ocasu. Právě procházím nad snad největší chodbou co jsem tu viděla. Okolo jsou vystavěny velké místnosti. Nejspíš slouží hlavně fialovým robotům, protože se tu hojně pohybují chodbami. Živá konverzace se stala běžnou součástí této paluby.

 Můj nos mě neomylně vede k další místnosti. Je trochu menší, ale vychází z ní spousta dominantních vůní. U další mřížky se musím zastavit. Rozvinu uši a zaposlouchám se do smíchu těch velkých robotů. Smějí se docela přívětivě. Když se zakoukám na veseloupartičku u dveří píchne mě u srdce. Kdybych teď mohla být v Útulku. Určitě už o mě mají strach.

 Poněkud sklesle dojdu k mřížce. Zkontroluji zda je místnost prázdná. Dnes mám štěstí. Opatrně vlezu dovnitř. Podemnou stojí spousta stolů s podivnými velkými nástroji a nádobami. Některé jsou vbudované do stolů, jiné zabírají celý prostor pod nimi. Je tu neskutečný nepořádek. Mastné a baremné fleky všude, kousky čehosi rozpouštějícího se se válí všude po podlaze, sem tam roste plíseň. Ble! Vypadá to jako... pořádně neuklizená kuchyň. To nejsou roboti! To jsou prasata!

 S odporem seskočím na jeden ze stolů. Při cestě za vůní se snažím vyhýbat flekům a odporným věcem. V jejich počtu to jde ale těžko. Konečně se dostávám na kraj stolu. Ulehčeně zakroutím hlavou. Vůně vychází z bedny v rohu místnosti, takže mě čeká ještě jeden stůl. S menším úsilím na něj přeskočím a začnu znovu tancovat mezi odpornými zbytky čehosi.

 Konečne jsem se dostala na okraj krabice. To co čekalo uvnitř mě ale zaskočilo. Hromada zřejmě zbytků byla potažena huňatou vrstnou chlupaté plísně. Právě ona vydávala pronikavou vůni. Trochu nedůvěřive na ni stoupnu. Hromadu pokryla naprosto bezpečně jako koberec. Jen co na ni došlápnu ucítím jak mi promokají ponožky. Je v ní voda? Sehnu se, abych prsty sebrala z chloupků plísně kapičky vody. Prozkoumám je jazykem. Je dokonale čistá! Chvíli přemýšlím jak se jí napít, nakonec jí začnu jednoduše olizovat jazykem. V tenhle moment si připadám jako nějaké podivné zvíře.

 Když jsem zahnala žízeň začínám uvažovat zda by se to dalo jíst. Něco uvnitř mi říká, že ano. Opatrně ulomím několik chloupků. Popečlivém prozkoumání jazykem si do jednoho opatrně kousnu. Chuť mě okamžitě mile překvapí. Po jazyku se mi rozlévá kyselosladký nádech. Zbytek ulomených chloupků ve mně zmizí během vteřiny. Tak se zdá, že jsem našla ideální místo k přebývání. Ikdyž vypadá odporně.

 pozn.autora: Doufám že jsem tam nenasekala moc chyb. Dneska se mi nějako pletou písmenka na klávesnici. Taky byste se spokojili s plísní jako Alja?