TFP- Pozorovatelka

Odchod

     Se spokojeným pískáním kráčím zpět ke svému hnízdu, které je již vyklizené. To co jsem nasbírala mi před chvílí vykoupili ve sběrně. Nedostala jsem za to moc, ale na další měsíc si s tím vystačím. Lidé se za mnou otáčí s nechápavými pohledy. Uznávám že jsem se poslední dobou moc nesmála, teď mi to přijde kduhu. Peníza strčím do kapsy a vylezu na střechu. Takhle mi to vyhovuje víc, mám přehled a skoro nikdo za mnou nemůže. Lehkým klusem postupuji k hnízdu, už to nemám daleko. Jakmile seskočím do uličky, popadnu své věci a vyrážím na poslední okruh kolem města.

  Tentokrát jsem se vyhla škole. Chodila jsem sem za Miko celý týden, vlastně kvůli ní jsem odpad odnesla do sběrny až dneska. Je to neuvěřitelně upovídaná holka. Když jsem se jí zeptala na její teréňák ztuhla a začala se z toho vykrucovat jako ten kluk. Pokud jde o něj, je to typický slušňák, žije s matkou a pracuje ve fastfoodu. Za tu dobu se mi potvrdilo že tady něco není v pořádku. Normálně si toho nevšimnete, ale lidé si od té motorky drží podvědomý odstup, jakoby měla svůj osobní prostor, podobně to je i s Mikoiným teréňákem. Z obou strojů cítím jakési napětí a jistou míru nebezpečí. Jak Miko, tak ten kluk jsou nezvykle obezřetní. Nejsem si jistá, ale myslím že jsem jednou zaslechla toho kluka si povídat s motorkou. Drobností zůstává ten nepřirozený železitý pach s sladkokyselým nádechem. Není to výrazná stopa, ale můj nos dráždí.

  Za rohem hlavní třídy nacházím to co jsem hledala. Správná velikost flašky od minerálky, několik víček a drát. Vše sbalím do batohu a putuji dál.

  Okolo druhé už mám všechno, abych si mohla zařídit pouštní zahrádku. Velkým požehnáním jsou brčka, která se válela u popelnic poblíž nemocnice. Udělám z nich zavlažování. Teď mířím k jakési samoobsluze. Snad tam budou mít semínka. Při průchodu dveřmi, zacinká zvoneček. Prodavačkase na mě se zájmem otočí. ,,Dobrý den, máte přání?" usměje se na mě. Do boku jí napíšu seznam semínek co sháním: bazalka, měsíček, levandule, kadeřavá petržel a dalčí méně známé byliny. Paní si zamyšleně četla můj seznam, nakonec se na mě obrátila: ,,Víte co? Má známá má ve vedlejším městě krámek, který je přesně specializovaný na tohle. Myslím že by vám pomohla lépe než já." Pohodila vesele hlavou. Napsala jsem poděkování a vyrazila na další pouť.

 Svižným tempem jdu podél silnice. Nevím proč ale každé druhé křoví mi přijde legrační. Nemáte tušení jaký je to pocit, když konečně vypadnete z civilizace do divočiny. Radostí zečnu poskakovat a mávat rukama. Hlavou mi běží písnička od We the kings a to Find you there.

Tak nějak jsem půlku cesty do mesta tancovala. Neptejte se mě na co, písničky mi došli asi po pěti minutách, ale pak začal foukat vítr. Byl úžasný. Jeho poryvy se lišili silou i tvarem a to nemluvím o těch nenápadných barvách. Ano, vidím vítr. Můj pohyb sním byl zcela sladěný a já si přála, abych mohla roztáhnou křídla a nechat se nadnášet těmi hřejinými proudy. Zkuste si to taky, až vás nikdo neuvidí, schovani za skálou či písečnou dunou, napodobit tancem reliéf kamene, nebo seskupení zrnek písku. Tenhle tanec mě povznášel kamsi, najednou jsem viděla ostřeji, slyšela to co je nám běžně skryto a má kůže cítila i jemná dotyk prachových částic. Cítila jsem se jako v ráji. Bylo to spojení se vším existujícím.

  Tak u velkých skal mi došla síla a já musela zastavit. Zrychleně jsem dýchala,abych dohnala kyslíkový dluh. Po krátkém vzpamatování přišel záchvat smíchu. Válela jsem se uprostřed silnice ve stínu a připadala si jako blázen, ale šťastný blázen. Jen tak jsem ležela ještě dlouho. Pak mi došlo kam vlastně jdu, znovu jsem vstala a pokračovala.

  Indiánským během jsem pokračovala podél té samé silnice. Byl tu nádherný klid. Kousek za vracečkou se najednou objevila deska dřevotřísky. Dveře! Rozběhla jsem se na druhou stranu silnice. Z nadšení mě vatrhlo hlasité troubení. Zahlédla jsem červenomodrý záblesk. Pak náraz, který mi rotrhl kůži na buku a na několika místech, zlámal žebra a odhodil mě několik metrů dozadu. To vše během zlomku vteřiny. Poslední co si pamatuji než jsem upadla do tmy byla pachuť mují krve v ústech.

 pozn. autora: Trochu kratší kapitola, ale co se dá dělat, bohužel mě nenapadlo jak to více protáhnout. Do komentářů můžete napsat jak si myslíte že děj bude pokračovat. Kdo Alju srazil? Přežije to?