TFP- Pozorovatelka

Hledám

  Jdu podél silnice a poslouchám cvrčky. Nikde ani živáčka. Motorka už dávno zmizela a další auto po silnici neprojelo. Trochu sklesle pokračuji dál. Nevím přesně kam mám jít ale napadly mě jedny jeskyně, jenže jsou hodně hluboko v poušti. Na koni je to den a půl cesty, pěšky dvojnásob. Ušla jsem už pár kilometrů ale stále nevidím nic přijatelného na přenocování. Pobolívají mě naražená záda. Je mi líto Shirin, musela jsem jí tím nárokem na skok vyděsit. V duchu se jí za to omlouvám.

 Pokračuji podél silnice. Sem tam roste suchý keř. Najednou v jednom z nich něco zašustí. Zastavím a podívám se tím směrem. Tma mi ztěžuje vidění, ale nic tam není. Zvědavost mi nedá. Neslyšně se plížím k tomu keři. Trochu mi v tom brání batoh. Sleduji keř. Ssssss tss ssss! Ozve se. Leknu se a ustoupím. Z keře vylezou dva peroucí se chřestýši. To je zápas! Zamotaní jako klubko provazů se koušou a zuřivě na sebe syčí. Přesouvám se do bezpečné vzdálenosti. Nebudu je rušit. Příroda si poradí sama. Ještě chvíli na ně koukám jako na televizi a pak pokračuji původním směrem. Pěkné setkání.

 Další kilometr a pořád nic, no... přeci jenom. Předemnou je stolová skála, o něco větší než ostatní. Vede k ní přímo silnice a pak prudce zatáčí doleva. Pousměji se. Asi jsem našla místo na spaní.

 Došla jsem ke skále. Je robustní, poměr mezi šířkou a výškou je tak akorát. Obešla jsem ji celou kolem dokola, přitom si pečlivě všímala, jak bych mohla vylézt na nějaké vyvýšené místo. Při druhé obhlídce z větší dálky jsem objevila jednu proláklinu, dost širokou na to, aby se v ní dalo spát. Přistoupila jsem ke skále a opatrně začala šplhat. Co mohli dát tak těžkého do toho batohu?! Ráno to prozkoumám. Čím výš lezu tím je to těžší. Jsem ještě oslabená z toho pádu.

 Konečně jsem tady. Zhluboka dýchám. Je odtud fajn výhled na oblohu, super. Sundám si batoh a vyndám celtu. Botaska věděl že ho prve otevřu, až půjdu spát, takže mi celtu dal navrch. Pod ní se nacházely konzervy čehosi, dva prázdné vaky ny vodu a jeden plný. Dál jsem to nezkoumala. Rozložila jsem celtu, udělala si pohodlí a během pěti minut usnula, až tak jsem byla unavená.

 Zdál se mi zvláštní ale zajímavý sen. Byla jsem v nějaké talentové soutěži a zpívala jsem Listen to your heart. Můj melodický hlas se rozezníval kolem. Porotci na mě koukali a kroutili hlavami. ,,To snad není možné! Taková nádhera!" zvolal jeden když jsem skončila. Obecenstvo si žádalo přídavek a tak jsem jim vyhověla. Píseň mě zanesla kamsi na louku kde jsem si hrála se štěnětem, které se pak proměnilo v krokodýla na kterém jsem plula přes moře a potápěla se sním mezi ryby. Pak jsem se chytila jednoho delfína a ten se mnou tryskovou kychlostí mířil k hladině. Jakmile vaskočil narostlamu křídla a on se mnou letěl. Letěl a zpíval. Znovu se ke mně donesla ta melodie a já věděla že ta písnička byla právě o tom, co jsem teď zažila. Vyletěli jsme ke hvězdám. Nemohla jsem se toho pohledu nabažit, pak delfín začal klesat a vysadil mě na písečné pláži.

 Probouzím se s myšlenkou na mušličku v mojí dlani, tak maličkou a krásnou. Otevřu oči a zjistím že už dávno vyšlo slunce. Po nebi přeletí pějící ptáček. Dobré ráno maličký, pozdravím ho. Posadím se, zívnu a protřu si oči. Okolo jsou samé skály, silnice se mezi nimi kroutí jako had. Had, vzpomenu si na chřestýše. Jak to mezi nimi asi dopadlo? Možná jeden vyhrál a druhá utekl, nebo to skončilo remízou, dobře to asi ne.

 Vytáhnu vak s vodou a spláchnu suchu v puse. Musím uznat že v Útulku mají výbornou vodu. Vbatohu najdu ještě bochník chleba. Kousek si ulomím a začnu snídat, přitom si prohlížím okolí. Bude nejlepší když dubu pokračovat podél silnice, je menší pravděpodobnost že se tak ztratím. Kousek dál snad bude vhodné místečko pro delší pobyt, Majk určitě jen tak nenabyde jistoty že do Útulku nechodím. Navíc by silnice mohla vést k městu, tam by se dalo najít spoustu užitečných věcí. Lidé toho vyhodí tolik!

 Dojím svůj kousek chleba, sbalím celtu a vyrazím. Ty brďo, to je výška! Jak jsem se sem dostala?! Ono je vlastně někam vylézt lehčí než slézt, vzpomenu si. Co se dá dělat? Batoh na záda a jde se šplhat dolů!

Pod skálou jsem se ohlédla, spokojeně kývla a vytáhla svoji kapesní mapu. Koupila jsem ji nedávno v jedné trafice za pár kaček. Dost se mi hodí. Zakresluji si do ní důležitá místa, která jsem už poznala. Je skladná, tak akorát do kapsy a jednoduše ji používám skoro pořád. Našla jsem si tuhle skálu a označila ji jako místo dobré místo na spaní. Tak, až teď můžu s klidem vyrazit.

 Odbočila jsem ze silnice a na zastrčeném místě si rozhodla dát něco k obědu. Ve stínu je o dost příjemněji než u rozpálené asfaltky. Batoh pokládám na zem a hledám vhodné místo, kde se posadit. Rozhodla jsem se pro menší, dobře tvarovaný kámen. Vypadá trochu jako křesílko. Z batohu postupně vyndavám celtu, konzervu a masem, 2 druhy guláše, lečo, rajčatový protlak a jednu větší paštiku. Oni se zbláznili!! Vždyť mně by bohatě stačil chleba s paštikou! No potěš koště, oni snad počítají s tím, že budu pryč půl roku! Kdybych mohla nadávat asi bych si něco mrmlala. Sundávám víčko ze složeného ešusu s očekáváním, že si kvůli mně nedělali další starosti. To by ale nebyli oni! Ano vidím správně, cukr, sůl a nějaké další koření, které jsem v životě neviděla. Dobrá, viděla, ale muselo to být předtím než jsem ztratila paměť. V plecháčku nacházím semínka zeleniny. Fajn, tak počítají s tím že Majk bude ve střehu další 2 roky. Pod dekou na mě čeká další překvapení, kufřík s nápisem ,Souprava na zpracování bylin'. Ruce mi vyletěli k ústům. Tohle nedám. Nevím jestli mám brečet nebo plánovat jak Lennu přizabiju, kvůli mě si dělat takovou škodu. Ona jediná věděla jak miluju bylinky a vše s nimi spojené. Teď se neodvážím ten kufřík otevřít, snad později. Pod ním už byly naštěstí jen mé věci na oblečení a hygienické pomůcky. Bezva, ke kartáčku mi nedali návod k použití.

 Po vzpamatování z vybalování si namažu chleba paštikou a hladově se do něj pustím. Okolní skály vypadají slibně. Myslím že tak pět kilometrů na severozápad budou obyvatelné jeskyně. Zbývá mi už jen jedna věc, rozhlédnout se. Dožvýkám poslední sousto. Pečlivě hodnotím skálu předemnou. Je ideální. Vstanu, couvnu o dva kroky a rozbíhám se. Zbývá miještě asi sto metrů, za pochodu si představuji jak skáču. Ještě zrychlím, odrážím se, jeden krok po kolmém kameni, druhý a ... tak tak jsem se stačila chytit malé římsy. Vysím za prsty a zhluboka dýchám. Budu se muset procvičit v parkouru. Vzhlédnu a po plošinkách velkých ani ne deset cm lezu nahoru. Nad hlavou slyším křik orla.

 Vítr si pohrává s mými vlasy a já se kochám rozhledem. Uvítala bych sice víc barev, ale poušť má i bez nich svoje kouzlo. Znovu slyším orla, tentokrát z větší dálky. Hledám ho pohledem. Aha,  támhle krouží. Rozzáří se mi oči. Díky opeřený kamaráde. Orel létá východně nad oázou, a ne malou. Podle rostlin co tam rostou soudím, že vody je pod zemí požehnaně. O kus dál jsou kamenné útvary. Super! Našla jsem si nový domov, teď tam ještě dojít.