Smell Of Freedom [DOKONČENO]

Díky

Jak jsem řekla, celou noc jsem nespala. Ale ve skutečnosti mi to nijak nevadí. Mám, docela dost energie. Hlavně na to se připravit o hodinu dříve a odejít taky tak. Já vím, plán to neni nic moc, ale na nic jiného nemám náladu. Tak snad vyjde.

Kontroluji se v zrcadle, jestli na mě není nic znát takže bych mohla vyrazit. Na sobě mám úzké slim džínsys dírami, tmavě vínové triko s dlouhým rukávem a dírami na ramenou, oči obtažené tužkou na oči s hnědýmy stíny a řasenkou, plus tmavě hnědou rtěnku. Ještě si vyčešu svoje zrzavo-blond vlasy do vysokého ohonu a jsem ready.

Je 6:30 když scházím ze schodů a našlapuji jako myška, abych někoho nevzbudila.

Pomalu scházím do ohromného obývacího pokoje s prosklenými zdmi. Uprostřed pokoje se na plovoucí podlaze nachází ohromná černá kožená sedačka a naproti metrová televize upevněná na zdi.

Projdu okolo nábytku směrem do kuchyně, ale před ní odbočím do předsíně a pomalu se vykrádám z domu. A potom už běžím. Přes příjezdovou cestu až k brance. Tam už jsem v bezpečí.

Ještě se naposledy ohlédnu a klidným krokem a s bušícím srdcem se vydávám na ne dlouhou cestu do školy. Jdu okolo nékolika domů, které vypadají uplně stejně jako ten mamky, a zamířím do lesnatého parku.

Mám totiž dvě možnosti. Buď pujdu parkem, a nebo bych musela projít náměstíčkem, a na to teď právě nemám náladu. A navíc je ta cesta kratší.

Jak tak jdu, pod nohama mi drhne písek z cesty a okolo se prohánějí veverky. Někdy si říkám, že bych nejradši byla nějaké zvíře v lese. Je sice pravda, že, pro některá zvířata, to tam není moc bezpečné, ale zase mají svůj klid. A právě ten bych potřebovala ze všeho nejvíc.

Najednou se zahýbe křoví. Já vím klišé, ale je to pravda! Jenomže nikdo ani nic nevyleze. "No jasně. Teď ještě halušky. To jsem na tom až tak špatně?" A nejhorší je, že odpověď znám. Ano jsem.

A potom už vypínám. Nic nevnímám a na nic nemyslím. Proto mě překvapí, že najednou stojim u dveří té ohromné šedé čtyř patrové budovy, jménem škola.

Nechce se mi tam a tak si sednu na lavičku asi tři metry od dveří. A vypnu. Se zavřenýma očima sedim a čekám až zazvoní. Učitelé jsou zvyklí a už to ani nekomentují. Stejně jim to k ničemu nebylo.

Najednou mě někdo obejme okolo ramen a dá pusu na tvář. Pomalu otevírám oči a pohlédnu na tu nejkrásnější brunetu na světě. Jednoho jedinýho člověka, kerýho považuju za člena rodiny. Lessie.

"Nazdar kočko," zacvrliká. "Tak jakej byl víkend?" Jakmile to zmínií, odvrátím od ní svůj zrak a oči se mi zaplní slzami. "Kat? Co se stalo?" Teď už nesedí vedle mě, ale dřepí předemnou. Vezme simůj obličej do dlaní a hkadí mě po tvářích.

To už ale nemůžu vydržet a rozvzlikám se. Okamžitě mě obejme a sedne se zpátky na lavičku. Nejsem si jistá, jak dlouho jsme tam takhle seděly, ale nijak mě to nezajímá. Ona je ta jediná, která mi teď může porozumět.

"Notaaak, zlato, neplač. Nechceš mi říct co se stalo?" A tak to udělám. Povím jí všechno. Uplně. Jak jsem se vzbudila ve sklepě, šla na louku a i ten včerejší večer.

Na konci už brečí taky a tak se rozhodneme dneska vynechat. Pro jednou se to nezblázní. Místo toho si sedneme do nejbližší kavárny a mluvíme. O všem a vlastně o ničem. Sedíme tam tak celý den, až se začíná stmívat. A mě pomalu dochází, že už budu muset jít 'domů'.

Ale ještě se rozhodnu zdržet a za někým zajít.

Jason má všechno. A já momentálně potřebuju něco mnohem tvrdšího.

Jeho útočiště je v takové malé tmavé uličce, kde ho najde jenom profík. A nebo kámoš. Jako já. Tohle je druhá nejlepší osoba v mim životě.

Zrovna když jsem v polovině panelového domu, někdo za mnou promluví. "Ale, ale, kdopak se nám sem vrátil?" "A kdopak to na mě čekal?" Odpovím a otočím se. Jason si mě strhne do náruče a zatočí se semnou. "A copak moje princezna potřebuje?" "No víš, ty princi můj," mrknu na něj, "potřebuju větší dávku."

On se ale zamračí a otočí se zády. Rukou si projede vlasy a potom se otočí zase zpátky. "Hele, zlato nejsem si jistej, jestli je to dobrej nápad." "Prosím. Potřebuju to. Opravdu." Očividně se mu to vůbec nelíbí.

"Ale, vždyť naposled jsi řikala, že se pokusíš skončit. Je mi jasný, že to řikám já, dealer, ale ty jseš někdo jinej. Proč teda?" Nechce se mi o tom mluvit. Stačí, že to ví Less. "No, hele je to dost nepříjemný, a já o tom nechci mluvit. Dobře? Prostě potřebuju dávku.

Teď už nic neřiká a jenom mi kývne na souhlas, že slyšel. Chytne mě za ruku. "Tak teda pojď. Ale je to naposled. Jasný?! Už ti nic dalšího nedám."

Dojdem do jeho skládku plného balíčků a sáčků s různými druhy omamných látek. "Tak, co to bude? Zase M-ko?" Zavrtím hlavou. "Ne. Chci něco jinýho. Trochu silnějšího."

Pochybovačně se na mě podívá. "A jakej účinek by to mělo mít?" To nemusím váhat. "Mělo by mě to utlumit. Moje pocity. Unavit mě, ale potěšit."

Otočí se zpět a začne se rozhlížet okolo. Po chvíli, zřejmě najde, to co hledal a přejde celou místnost až malé hromádce v rohu. "Tohle je heroin. Je čistší, než ho najdeš jinde." Zatím, co mi to popisuje, dává mi takovou větší lahvičku do rukou. "Tenhle by ti měl vystačit tak na měsíc, až dva. Ne že to dáš dřív jasný?! Nechci aby ses předávkovala."

Kývnu mu na souhlas a už se vidím na svý louce, na svém místečku. "Okej, díky. Pomohl jsi mi."

Naposledy ho obejmu a už mizím pryč. Ještě se ale musím stavit v lékárně. Pracuje tam jeden kluk, známej dealováním stříkaček. Stačí ukázat, že na ně máš.

No a pak už zase ležím na tom místečku, s vybitým mobilem vedle sebe a vpravuju si první dávku. Sice je trochu větší, než by asi měla, ale to je jedno.

Nakonec...

____________________
Tak jo je tady kapitolka, tentokrát delší a ne tak násilná.

Snad se líbí a příště, pa

Elis